Nevím. Znáte to? Musíte něco udělat. A cosi ve Vás křičí:"Ne, ne, nedělej to! Je to špatně! Bude to špatně!" Tak já odjel s rodinnou na malou dovolenou. Jen na pět dní. Do Třeskoprsk. Teda na Mácháč, do Doks, pod stan do autocampu. Žena chtěla. Aby měl synátor zážitek.
Mně to bylo strašlivě proti strsti. Ani jsem to neavizoval. Měl jsem vysloveně nechuť o tom cokoliv psát. Syn plakal. Že ne, ne a ne ane! A jelo se. Synovi se spustila v autě z nosu krev. Mě hrozně rozbolela hlava. Žena si stěžovala, že ji bolí noha. Ale že se teda obětuje pro rodinné štěstí.
Večerní koupání ve studeném rybníce. Mně i synovi je tohle jedno. Syn se trochu škrábl do nohy. Noc mizerná. Nezvyk. Postel je postel.
Druhý den malá procházka a jinak válení na pláži. Žena zůstala v campu. Že ji bolí noha. Noc očekavatelně hrozná. Začaly čtyřdenní svátky. Přijely dvě bandy Němců, které soutěží, kdo je hlučnější prase...
Třetí den je plánovaný výlet na Bezděz. Ale ráno má žena dvojnásobnou nohu a nemůže se na ni postavit. O barvě nemluvě. Takže trombóza. To znám. Sbalení tábora a odjezd na Bulovku. Hodina. Je to mizerný špitál. Ale jsou ty svátky a kamarádi doktoři nejsou v Čechách. Umřít ji nenechají. Když je budu hlídat... Syn cestou zvrací. Ženu si na Bulovce očekavatelně nechali. Dá se na to umřít. Při troše smůly... Odvezl jsem jí tam kapesníky a tak...
Peru. Sedím u PC a vyřizuji obchodní korespondenci. Přestala mě bolet hlava. Syn si hraje s mobilem. Naše vniřní hlasy mlčí. Maminka bude tři týdny mimo. Když půjde všechno dobře. Má to cenu, potlačovat vnitřní hlas?
