(Tuhle foografii přihlašuu do soutěže #aroundtheworld)
Hrad. Zeměpán vydal stavební povolení, stavebník pozval stavitele, část dělníků zaplatil, nekvalifikované práce přidělil svým nevolníkům...
A běžel čas. Hrad vznikal postupně. Nejprve obytná-útočištní věž (též donjon, Bergrit). Pak hradby, hospodářské budovy, palác... Občas hrad někdo pobořil, nebo shořel sám od sebe. Pak se opravovalo, upravovalo, přestavovalo, rozšiřovalo, přizpůsobovalo...
Nakonec hrad ztratil svoji funkci. A po posledním poboření už nebyl pořádně opraven. Jen provizorně. A chátral, a chátral... Až byl nakonec opuštěn.
O některých hradech toho víme dost. O některých překvapivě málo... A zříceniny začínají žít svým novým životem v místních pověstech. Pravda se v nich mísí s polopravdami a se smyšlenkami. Hromadí se omyly. A někdy úmyslné lži.
Rokštejn... Patnáct kilometrů od Jihlavy. Obec Brtnice, katastrální území Panská Lhota. Jistě už stál v roce 1289. Vznikl snad o 20 let dříve. Majitelé byli místní šlechtici a rychle střídali. Zakladatelem snad byl Hrut z Hrutoviců. Pak tu máme pány z Kněžic a ze Střížova... Ti se objevují v listinách s přídomkem "z Hrutenštejna".
Podle pověstí jsou majitelé loupeživí rytíři. Ale to byl ve středověku skoro každý rytíř... Smolné knihy města Jihlavy to potvrzují. Nezachovaly se všechny.
Roku 1359 získává hrad moravský markrabě Jan Jindřich Lucembuský, mladší bratr Karla IV. Jan byl zapuzen a vyhnán svou chotí Markétou Pyskatou, Tyrolskou. A Karel se ustrnul a udělil Janovi Moravu v léno... Hrad bylů získán za blíže neurčených okolností. Byl dobyt na loupeživém rytíři? Kdo ví...
Podle pověsti to byl hrad vodní. Zase, kdo ví... V 17.století jsou zde potvrzeny dva rybníky, odvodňovací stoky, mlýn a náhon, říčka... Jak to ale bylo ve století čtrnáctém...
Pak se pověsti odmlčely. Až Matyáš Korvín údajně zničil hrad. Staveb tam bylo nějak moc... Podle pověsti jedna z nich patřila ženskému klášteru v Třebíči. Měly tam být jeptišky, které se při dobývání měly zachránit tak, že uplavaly vodním příkopem při obléhání hradu do řeky a dál...
V roce 1981 byl zahájen záchranný archeologický průzkum. Měla zde vyrůst přehrada. Která se pak nikdy nerealizovala... Archeologové přišly s hypotézou, že se jedná o dvojhrad. Tedy že na něm sídlily současně dvě šlechtickíé rodiny, zpravidla bratři...
Ale všechno bylo jinak. Při stavebním průzkumu se ukázalo, že Dolní palác byl postaven po roce 1362 (nějaké výrobcem signované kachle z kamen) jako markraběcí. Že byl honosnější než zřícenina vypadá... Sytém vytápení krbovými kamny a v postatě podlahové topení...
A pak Jan Jindřich v roce 1375 zemřel. A jeho tři synové se servali o dědictví jako psi. Hůř než psi. Tzv.Markraběcí války. Obdoba anglických Válek růží... V roce 1399 je Rokštejn zase soukromý. Vlastní ho páni z Valdštejna.
Husitství Moravu zásadně nezasáhlo. Kdo se chtěl vzájemně vyvraždit, ten to udělal už ve zmíněných Markraběcích válkách. Jistě, jsou výjimky. Dohořívají stará záští. Například mezi Jihlavou a Valdštejny.
Jihlava je katolická. Valdštejnové se stávají husity... A vedou noční pokus o přepadení Jihlavy. Který se nezdaří díky nespavosti jednoho mnicha... A jihlavským dochází trpělivost.
Někdy v polovině 20.let je Rokštejn oblehnut, dobyt a vypálen. Požárové vrstva, hroty šípů, spálené obilí... Pár lidských kostí pod troskami. Žádný Korvín! Zikmund! (Tedy ten u toho jistě nebyl...)
A tohle je hrad z druhé strany. Ta louka, to býval rybník. V 17.,v století...
Proč o hradu píšu? Tohle je nejdůležitější hrad v mém životě. Jedna babička pocházela z Panské Lhoty. Kolikrát jsem na tom hradě byl a hrál si s dětmi mezi ruinami? Třistakrát, pětsetkrát...? Nevím.
Kolem býval v mém dětství hustý les. Ale to je dávno. Kůrovec. Před třemi lety jsem chalupu po babičce prodal. Nechci se dívat na mrtvou krajinu. To uže není krajina mého dětství... (Jasně, nění mrtvá. Transformovala se. Ale já už ji novou vidět nechci.)
Využívám čas v nemoci ke psaní článků... Tohle frknu i na Steemit a Blurt. A o tom napíšu někdy příště další článek. A ve vzpomínkách na Rokštejn budu pokračovat. Jako když Božena Němcová psala Babičku, své idealizované vzpomínky na dětství.
