Smrt k životu patří. Proč o ní nepsat? Narodil jsem se v roce 1967. Je mi 54. Matčini rodiče zemřeli 1976 a 1981. Pražské babi bylo 57 a dědovi 71. Domažličtí prarodiče zemřeli 1988 a 1999. Dědovi bylo 72, babi 76. Moji rodiče zemřeli 2004 a 2007. Oběma bylo 61.
Smrt mé pražské babi nebyla vůbec nečekaná. Umírala na rakovinu několik let. Jenomže mně bylo devět. Nějak jsem na umírání a smrt ve svém okolí nebyl připraven. Matčini prarodiče s námi bydleli. Pak jsem chvíli trpěl nočními děsy ze své smrtelnosti a míval jsem záchvaty pláče. Ale jasně, že to přešlo.
S tímhle úmrtím jsem se tedy vyrovnával nejdéle. Všechna ostatní už jsem bral přirozeně, že se tak stalo a já s tím nemůžu už nic udělat. Což neznamená, že bych si nepobrečel a nezatruchlil. Přišlo mi nejvíc líto, když jsem třeba v antikvariátu viděl knihu, o které mi táta říkal, že by ji moc chtěl. Ale on už byl týden mrtvý... Nebo že se domažlický děda nedožil listopadu 1989. Přitom se na pád bolševíka těšil 40 let...
Ale čas všechno přikryl a zahojil. Zbyly mi vzpomínky. Nikoho z předků jsem z paměti nevytěsnil. A je to možná mou povahou, nebo tím, že jsem zažil jen samé hezké věci, ale já si skutečně pamatuji jen to dobré a veselé.
Nikdo z mých předků se nerozvedl, nikdo nekradl a nikdo si nezadal s žádným režimém víc, než bylo nezbytně nutné. Což přiznávám, že je kritérium značně subjektivní. Ale já se za předky nestydím. To je asi to nejdůležitější, co mi odkázali. Abych se snažil žít taky tak, aby se za mě syn nemusel jednou stydět.
Co mě naučili, co se mě snažili naučit... Hlavně postoje a názory. Třeba se ani nesnažili, ale já to tak nějak samo sebou nasál. O tom je vlastně výchova. Jaká matka, taká Katka. Kam táta, tam syn chvátá...
Teprve teď, když jsem se v pokročilejším věku sám stal otcem, doceňuji, jaké je to rodičovství dřina. Vnoučat se už nedožiju. Tak musím všechno předat přímo na syna. Abych pokračoval věčně, stejně jako ve mně pokračují moji předci. Mluvím tedy o věčnosti pozemské, o té méně důležité.
A to je tak obecné a sdělitelné, co jsem chtěl říct.
