Jak jsem psal, koupil jsem synovi k narozeninám kolo. Tenhle "příběh" jsem znal už před tím... Ale teď jsem mluvil s jeho aktérem.
Do prodejny kol chodil opakovaně pán a vybíral si. Měl zasvěcené otázky. Často si nějaké kolo půjčil a projel se po okolí... A jednou poprosil, jestli by se nemohl projet po jedné vzdálenější cestě. Nechal v prodejně náprsní tašku a batoh, že jako kolo neukradne (haha), pro jistotu... A už ho nikdo neviděl. Kolo za 60.000,- V batohu byla zabalená cihla v náprsní tašce noviny.
Majitel prodejny říkal, že nemohl tři týdny pořádně spát. Přes den se mu občas rozbušilo srdce. Nemohl nic dělat. Musel si sednout, pořád na to myslel. Nedokázal popsat, proč se cítil tak mizerně... O ty peníze, že mu až tak nešlo. I když samozřejmě, on je neukradl, nadřel se na ně...
Když jsem ještě kdysi pracoval v bance, zkoušeli lidé na bankovní úředníky ledasco... Jednu pokladní nachytali. Pán taky chodil často. Měnil dolary za koruny. S pokladní si povídal... Jednou taky. Udělal výměnu. Pak se chytil za hlavu, že vyměnil desetidolarovky a chtěl stodolarovky, že si jen vyběhne do auta a přijde s jinou obálkou. Nechal tam taky náprsní tašku... A už nepřišel. Zmizel s korunami i desetidolarovkami. Tenkrát svůj pocit ta pokladní připodobňovala k tomu, že to bylo, jako když ji v 11 letech poprvé znásilnil její otčím... Mimochodem ta pokladní se později upila k smrti, asi ve čtyřiceti. Těch následků a duševních problémů si nesla až moc...
Říká se, že do třetice. Kamarádovi volala dcera, že doma nic není. Tak přijel domů. Skoro prázdno. Jenže to neudělal cizí zloděj. Na účtech taky vymeteno. A dluhy... Vzala i věci jeho dcery. Ano, kamarádova přítelkyně, která s nimi bydlela šest let, jim zmizela se vším, co se dalo pobrat. Kamarád si jen sedl a plakal. Půl roku strávil na psychiatrii. Teď už ho pustili. Je na práškách, nemůže pracovat... S ním to psychiatři a psychologové rozebrali.
Takže ty duševní problémy... Pocit strašlivé křivdy. Zrada, urážka, ponížení... Bezmocný vztek. Vztek sám na sebe. Takhle hloupě naletět... Zklamání, hořkost, nedůvěra ve všechny lidi... Nechuť začít cokoliv jiného. Naopak chuť se vším skoncovat. Ale žít se musí. Všichni měli děti.
Tady bych mohl skončit... Ale jak se asi cítí pachatelé? Ono to skoro nejde, ale představte si, že byste to byli Vy, kdo ujel s tím kolem, kdo se nevrátil se stodolarovkami, kdo vybílil partnerovi byt i účet... Dokážete si to vůbec představit? A asi jste to neudělali proto, že by Vaše děti měly hlad. To by asi bylo jediné, pro mě přijatelné, ospravedlnění... Tak kdybyste něco takového udělali, dokázali byste s tím a se sebou žít?
Teď zdánlivě z úplně jiného soudku. Kolik lidí přežilo koncentrák a někdy později spáchalo sebevraždu! Moc. Uvědomili jste si to někdy? Přemýšleli jste, proč to udělali? Je tu i ten důvod, že byli oběťmi. Jak jsem psal výše... Neskutečné, nesdělitelné ponížení, křivda, stud, strašlivé vzpomínky, strašlivé obrazy v paměti, noční můry... Ale v neposlední řadě i pocit provinění. Nejen proto, že oni přežili a jejich blízcí ne...
Ti duševně nejsilnější z nich dokázali i na sebe žalovat. Aby přežili, tak se někteří někdy dopustili hrozných věcí. Když Vás chtěl někdo z vězňů z nějakého důvodu zlikvidovat, tak stačilo ukrást Vám čepici. To znamenalo, že nepřežijete nástup. Vy jste chtěli přežít. Tak jste někomu taky ukradli čepici. A poslali ho na smrt místo sebe. A vy jste s tím museli žít. Napřed jste na to nemysleli. Ale ono se to vrátilo. Časem. Po letech. Svědomí Vás začalo hryzat. Až jste se zabili. To mi přijde jako reakce normálního člověka...
Připouštím takovou výjimku v normalitě. Olašská Romka, když se chce vdát do tradiční olašské romské rodiny, tak je nastávající tchýní vyzkoušena, jak je dobrá v kapesních krádežích. Zpravidla v pražské tramvaji číslo 22. Ale tam je to výchovou. Róm znamená člověk. Neromové, gadžové, nejsou lidé, ale lovná zvěř. Jsou na světě k tomu, aby je Olachové okrádali a šidili. Takhle to Devlani-Daj chtěl... Ostatně britští osadníci v Kanadě také stříleli Indiány jako potravu pro své psy. Vždyť to nejsou křesťané! Tak je to jen krmné maso...
Ale ostatní pachatelé trestných činů, vrazi, zloději a podvodníci normální podle mě nejsou. Jsou nemocní. Duševně. A nemocný člověk nemůže být trestně odpovědný. Měl by být léčen, ne trestán. S tím asi tak 95% populace souhlasit nebude. Co Vy?
To se mi to kecá, když se mi nic takového nestalo! Ale to víte, že taky stalo... Soused si ode mě půjčil 150.000,-, je to už pár let. Asi tři roky u nás v domě bydlel. Měl zhruba stejně starého syna, jako já. Kluci si spolu hráli. No a pak zmizel neznámo kam. A začali přicházet exekutoři a další věřitelé... A víte, že spím dobře? Je lépe být okradený než zloděj. Aspoň pro mě. Já bych s ním neměnil...
Tak nevím, o čem jsem vlastně psal... Třeba takový Dostojevskij tohle popsal jistě umělečtěji než já. Zločin a trest...
...