Chtěl jsem dnes ráno napsat článeček inspirovaný československými prvprepublikovými opevněními, které jsem také o "dovolené" se synem prolézal. Za tím účelem jsem si už v pátek do PC nahrál fotografie, které jsem při té příležitosti pořídil.
Ale. Je neděle. Syn se probudil v 5.20 a nekompromisně si obsadil můj PC. Jistě si myslíte, že jako bývalý učitel dávám svému synovi jen ekologicky nezávadné dřevěné hračky, před spaním mu hraju na housličky a denně mu předčítám z Palackého Dějin národa českého. Tak ne. Dost často soustřeďuji veškeré své síly na prosté přežití. A syna na PC nechám. Jinak bych mu musel organisovat program a na to v neděli ráno po dovolené nemám myšlenky.
Tenhle můj pracovní PC je asi osm let nový. A je výrazně rychlejší než synův dvanáct let nový, kde ještě běží Xtéčka... Na tom jsem právě teď skončil já. Syn sleduje nějakého youtubera Maxe, který paří jakousi gamesu... Syn říká, že je to ze studijních důvodů. Až bude velký a bude mu dejme tomu dvanáct, chce být také youtuberem...
Tudíž jsem bez fotografií. Takže si nechám původně zamšlený článek na zítřek, až odvedu syna do školy. (Pokud, pacholek, nebude schválně nemocný.) Sice bych si teoreticky mohl nahrát fotografie i do tohohle počítače. Ale jen teoreticky. Foťák si vzala JIndřiška, aby mohla v práci ukazovat fotky z dovolené.
Ona, jak říká, kdyby bylo na ní, by takovou věc nedělala, ale ostatní ženské z práce to dělají a kdyby to ona neudělala, tak by se lišila a ona si nemůže dovolit se lišit, protože pak by ji kolegyně ostrakizovaly a vůbec by s nimi nevydržela a práce by byla ještě větší peklo, než je teď.
Taky mě nutila jet do Harrachova koupit nějaké speciální oplatky, protože je u nich zvykem, že každá z dovolené něco přiveze... Ale o specifikách čistě ženského pracoviště, kde je dvacet účetních, teď psát vlastně nechci.
A Jindřiška spí. A já se jí nechci hrabat v kabelce, kde foťák má. Jednak jí přece nepolezu do soukromí a jednak... Už jste se někdy hrabali v dámské kabelce? Já už několikrát v mladické nerozvážnosti ano. Stejně tam nikdy nic nenajdu a ještě si vždycky sáhniu na něco, o co se píchnu, říznu, nebo je to na omak strašlivě nechutné.
Když už se tam opravdu, ale opravdu hrabat musím, tak jedinou cestou, jak vůbec něco najít, je vytahat veškerý obsah ven a promačkat záhyby kabelky, protože vždycky je tam něco protrženého a to, co právě hledáte, se dostane do průrvy pod záhyb látky. A když tam zase všechno nějak logicky vracíte, tak Vám dvě igelitky předmětů zbudou. A to nemluvím o tom, že drtivá většina předmětů je v kabelce úplně nesmyslných.
Je to vůbec zvláštní. Jindřiška nedávno vyhazovala batoh, že je úplně zničený. Přišel mi výrazně v lepším stavu než ten, co jsem nosil já. Tak jsem si Jindřiščin vzal. No a po 14 dnech jsem ho taky vyhodil. Nebyl jsem schopen v něm udržet pořádek a cokoliv v případě potřeby dohledat. Během užívání se na něj zřejmě přeneslo jakési Jindřiščino ženské fluidum, které zabraňuje jakékoliv metodičnosti a oraganisaci... Ale o tom psát vlastně také nechci.
O čem vlastně psát chci? Je neděle ráno. Syn je na počítaži, žena spí. Louhuji lipový čaj. Za chvíli půjdu na nákup, aby rodinka měla k snídani čerstvé pečivo. (Taky mi večer při vaření kaše došla dehydrovaná dětská krupička a vůbec mám seznam asi o padsáti položkách, co mám koupit.) Pak mám za úkol spravit ženě do zítřka boty. Rumcajs by to zvládl, tak to musím zvládnout taky, ne. To je logika mé paní ze všech nejlepší... Pak půjdu se synem na dopolední dětské přestavení a odpoledne na procházku do botanické zahrady...
Muž by měl být doma prorokem, veleknězem a králem. Podle Písma. No, hodně mi toho zbývá, abych se těhle rolí úspěšně zhostil... Tak jdu makat. 
Požehnanou neděli!