...aneb jak zaručeně neudělat dobrou fotografii. Tak napřed k té fotce. Vzpomněl jsem si na Divadlo Járy Cimrmana. Na živé obrazy. Kde Mistrovo dílo zůstává, ale pouhou změnou názvu se přeci mění ... (Konrad Roentgen při práci x Karel Havlíček-Borovský hledí smrti vstříc..)
Takže mám fotku, kterou chci ukázat. Podzim a sloni indičtí, to je kontrast. Nikdy jsem v Indii nebyl. Možná, že sloni se žloutnoucími stromy jsou i tam normální. Ale mě to přišlo zvláštní. Jenomže #fototema sloni zrovna není. Tak jak to zdůvodnit? Krajina se slony, heureka! Nebo že bych zveřejnil Moje tchýně v krajině? Raději ty slony...
Světlo je tam blbě. Na půlku záběru sluní svítíčko, na druhé stín (dětinský vtípek...). Mám čekat půl dne, až slunce popojde? Mám si zkusit stoupnout jinam? "Tatí, já chci zmrzlinu!" Tak ne. Cvak. Třeba to v editoru půjde nějak vychytat...
A teď k fotografii obecně. Krakonoš v říši fotografického umění... Do svých 47 jsem viděl za roh. A pak najednou... Teď mám tři dioptrie na blízko. Na dálku... Bych měl mít taky brýle. Jenomže to bych to musel mít i v řidičáku. A to bych si musel zajít na úřad. 
Prostě vytáhnu foťák. Na objekt se dívám bez brýlí a do "obrazovečky" foťáku s brýlemi. Takže pořád čaruju s futrálem, brýlemi, foťákem... Žena mi v ten okamžik určitě zavolá na mobil... A za mnou se začne něco dít, co by taky stálo za nafocení... A zpoza mraků vyjde slunce a zvedne se vítr, co na mě žene listí... Chaos.
Ano. Meresjev (ten beznohý ruský válečný pilot z filmu Opravdový člověk, třeba už ho někdo z mladších 6x povinně neviděl), když měl někdo nějaké námitky, tak říkal:"Ale já jsem sovětský člověk!" (Jako že všechno překoná.) Já vím, že náš nejslavnější fotograf měl jen jednu ruku... A těžkou techniku včetně stativu... Ale já nejsem fotograf! Já jenom fotím!
Proč já vůbec fotím? Když na to nemám trpělivost? Tak k tomu mě přivedl Steemit. Asi to nemám jen já. Takovou tu soutěživost. Sám se sebou. Dostáváme odměny. Jako když procházíte nějakou hrou a naskakují Vám bodíky za splněné úkoly. Třeba jako peníze... Dokážu tu hru hrát tak, abych ty bodíky/Steemy dostával? Jak se tu k nim dá přijít?
Píšu články. Ono mě to psaní baví. Ale na článek potřebuju průměrně půlhodinu. A někdy mě to chytne a hodina je pryč... Když dám fotografii do soutěže, tak vydělám daleko víc. Aspoň teda zpočátku. Teď už je to tak 50:50. Ale u fotky se míň intelektuálně nadřu...
Samozřejmě, musím dávat fotografie do soutěže, kde je oceněno 15 nejlepších. Když se nás přihlásí 12, tak i já mám naději. Ale když už tam něco posílám, tak nehci, aby to byl šlendrián. Abych stál na jednom místě a prováděl čtvtobraty, kterými bych získal spoustu panoramat. Abych nafotil jeden objekt tak, že bych vždycky udělal tři kroky doprava a dával tam fotky pod jiným úhlem.
To zas prrr. Já si chci přijít na 30 centů poctivě! A teď tedy, co mě nejvíc baví. Já Prahu znám. A teď, když někam jdu, ať už pracovně, nebo třeba vedu syna do kroužku, tak si předem představuji, co tam je v místě k focení. Pak se někdy i podívám na mapu. A na papírek si napíšu, co chci kde nafotit, někdy si nakreslím i plánek, odkud kam jít, abych stačil v co nejkratším čase co nejvíc objektů.
A pak někde stojím, jak jsem si to naplánoval. A ono je tam lešení. Nebo se tam filmuje. Slunce moc pere. Je to tam zasekané auty. Nebo jsou tam všude nefotogenícké dopravní značky... Z pěti plánovaných objektů dám tři. Kdy já tam zase přijdu? Takže nafotím všechno, i ve fotograficky špatných situacích. A vztekám se. To že jsem tam nemusel vůbec být...
A když fotím jeden objekt, už při tom myslím na to, jak budu fotit ten další, když je tak blbě ocelová oblaha... A co budu cestou nakupovat a večer vařit? No a pak je výsledek, jaký je.
To je lamentace, co? Ale upřímně, ono mě to vlastně baví, když tak na to myslím... A největší radost mám, když až namístě si uvědomím, že "tohle" by taky byla dobrá fotka, že je tu něco vidět, co mě nenapadlo. Cvak.
A padesát minut je pryč. "Chvátám chvátám, nemám chvíli klid. Chvátám, chvátám, už jsem tam měl být... "
