Tak asi jsem měl výslovně uvést, že děj se odehrával v USA. Přesnou dobu nevím. Ale to důležité není...
Vězni se na svobodu tuze těšili, ale jakmile vyšli ven,tak by se nejraději vrátili zase do cel. Venku už čekal dav... A šerif s pomocníky byli na straně davu. Takže se lynchovalo. Netuším, jestli byli právě propuštění pověšení, ubiti, nebo co vlastně. Tři sprostí vrazi a jeden nevinný.
Ale tady neskončím. Jednotlivec svědomí má. Dav ne. Člověk v davu ztrácí individualitu, necítí ani svědomí. Co by jednotlivci přišlo za těžké, s tím dav problém nemá. Cokoliv děláme stádně, případně organizovaně, to nám nevadí.
Pamatuji si na včelaře Lišku. To bylo v raných sedmdesátých letech. Byl to nějaký činovník včelařského svazu. Jednonohý válečný poškozenec. Už z I.světové. Babička také včelařila. Minimálně jednou do roka jezdil na "kontrolu", ale spíš za společenským kontaktem. K smrti rád vyprávěl, jak na Isonzu zabíjel Taliány... Parádní historky byly o bodákových útocích. Napadlo by Vás někomu rozpárat břicho a vyprávět o tom malým dětem? Ale historky z války jsou historky z války... Znám jich víc. Od přímých aktérů.
Ale ať nejsem morbidní. Fotbalový stadion při vypjatém zápase. Pokřiky. Napadlo by jedince volat něco tak stupidního na prázdném stadionu?
Oba moji dědové se na konci války účastnili odvetných akcí proti okupantům. Nevím, jestli by jeden děda sám věšel gestapáka na lampu hlavou dolů, poléval ho benzínem a podpaloval. Asi ne. Ale přišlo mu to v davu normální. Zase jsem u morbidity... Tak jinak.
V rámci nějaké akce, bojové, sportovní, ... se člověk dostává do stavu změněného vědomí. Je schopen dělat i věci, které by jinak nedokázal. Ani fyzicky, ani mentálně. Ideální bylo se na to předem připravit. U berserkrů drogou a u Indiánů prokazatelně tancem, jindy modlitbou...
Bez přípravy a navození patřičné situace je zabíjení těžké. Musí se vyplavit adrenalin. Odstřelovači s tím mívali problém. V klidu čekat. Nemyslet... Zmáčknout spoušť. Často dostali protistranu při zcela nebojové činnosti. Ale aspoň na dálku. Ještě horší to měli výsadkáři při akcích nožem a v týlu nepřítele. Ležet, poslouchat hovor stráží o rodině... Pak se zvednout, připlížit se ke strážnému, skočit mu na záda, zakrýt ústa a protrhnout nožem ledvinu. Zaklonit bodnutému hlavu a podívat se, jestli už má v očích skelný výraz. Pak ho potichu položit... Žádná katarze, očištění. Ti, kteří měli osobní důvod nepřítele nenávidět, na tom byli líp.
Prý se líp bodali ti, co měli opasky. Plášť bez opasku, to byl problém se trefit, to se muselo bodat i víckrát, dokud se nepřestal cukat. Herdek, pořád mi tam leze ta válka... Já toho už dneska nechám. Ať nemám blbé sny ani já, ani Vy.
