...von miloval svý vojájky, maso sežral sám!" Ano, tohle se v Čechách zpívalo o Josefu Václavovi Radeckém (1766-1858), jednom z nejlepších vojevůdců všech dob. Ve Vídni na jeho počest vznikl Radeckého marš. Holt Češi...
Měl těch křestních jmen víc. A přívlastků (predikátů) za jménem taky dost. Ale všichni víte, o kom dnes budu psát.
Radecký se pro vojevůdcovskou kariéru nenarodil. Dostal solidní všeobecné vzdělání. V Praze u piaristů. A později ve Vídni. Pro armádu se rozhodl až v osmnácti letech. Ne jako třeba ten Napolion di Buonaparte, který prošel v podstatě jen dělostřeleckým učilištěm... Nicméně Radecký matematiku také ovládal. Takže dost často působil u ženistů. A také jako štábní důstojník. Kdyby on dobýval severní pól, jistě by nezapomenul na zásoby na zpáteční cestu...
Nebyl žádný zázračný vojevůdce. V hodnostech postupoval přiměřeně, žádné skoky. Zaválčil si ještě pod turkobijcem generalissimem Laudonem (Himmel, Laudon, to je ten, co jezdil přes vesnice, kde ho stavěly patroly...) O Radeckém se bude zpívat taky.
Radecký, kde to šlo, dal na pokrok, neortodoxní přístup a moderní zbraně. I když rakouská armáda s Napoleonem většinou prohrávala, Radecký na svém úseku dosahoval vítězství. Zpravidla. A když ne, tak uměl spořádaně ustoupit a připravit se na další kolo.
Jaký to byl člověk? Neodpíral si nic. Byl to milovník žen, tance, všeho umění, dobrého jídla. Peníze nepočítal. Dnes tu jsem, zítra může přiletět kulka... Oženil se ve třiceti dvou letech. Se svou milovanou manželkou po boku strávil 53 let. Měli spolu sedm dětí. Což mu nebránilo v milostných avantýrách. O všechny své milenky a nemanželské potomky, o kterých se dozvěděl, se staral. Což jeho pokladně také neprospívalo...
Maso sežral sám... Dokázal jednat s panovníky i řadovými vojáky. Stejně jako Napoleon se zastavil mezi svými muži, třeba v první linii, nebo jen na kus žvance u táborového ohně, a prohodil pár slov, aby si udělal představu o morálce mužstva, aby povzbudil. A nechal se hostit.
Vojáci respektují vítězné vojevůdce. Zejména, když šetří jejich životy. Což byl Radeckého případ. Nakonec jsou na jedné lodi, pěšák i maršál. Kulka si nevybírá, vystavují se oba...
I důstojníci Radeckého milovali. Umožňoval, aby projevili svou iniciativu a oceňoval tvůrčí myšlení. (O "balonovém bombarďákovi" von Uchatiovi jsem se už zmiňoval dřív.) Takzvaně inspirativní velitel...
Napoleona nakonec na válčištích udolali Kutuzov, Wellington, Bluecher, Schwarzenberg a Radecký. Nelson se mu přímo nepostavil, ale zlomil Francii páteř. Za drátky tahali britští ministerští předsedové
a kancléř Metternich.
Do penze odešel Radecký v roce 1836. S poctami. Bylo mu sedmedesát. Vypadalo to na konec kariéry. Měl slušné příjmy. Ale desetinásobné výdaje. Bylo to na úpadek...
Dřevo se dá prodat na stojato. Radecký získal podobně sponzora. Dobověji mecenáše. Možná fanouška... Ale spíš vypočítavého podnikatele. Jistého Josepha Gottfrieda Pargfriedera. Ten za něj bude platit všechny účty. Radecký mu oplátkou odkáže svoji mrtvolu a pozůstalost. Tak zněla dohoda.
Pargfrieder zřízuje ve Wetzdorfu jakýsi památkník rakouských zbraní. Radetského hrobka tam má být středobodem tohoto poutního místa. A vybírá se vstupné. Panoptikum. Museum madame Tussot... Radecký je prý pohřben na židli u prostřeného stolu... To je pitomost. Ale za jeho života i potom kolují o Radeckém neuvěřitelné historky. Některé jsou i pravdivé. Tahle ne.
V roce 1848 je všechno jinak. Evropou se valí revoluce. Národní, demokratická, sociální... I trocha toho náboženství a hodně osobních ambic v ní je.
Rakušané jsou v Itálii biti jako žito. Morálka vojska je na nule. Když je reaktivován Starý Maršál. Je mu 82 let. Vrhá se do boje s mladickým elánem. Svým příchodem a několika slovy přesvědčil armádu, že je to opět on, vítěz nad Napoleonem. V plné síle.
Rakušané jako mávnutím kouzelného proutku přecházejí do ofenzívy a drtí papírově silnějšího nepřítele. Italové jsou na hlavu poraženi a uzavírají potupnou mírovou smlouvu. Maršál se stává místokrálem Lombardsko-benátského království. Nemusí šetřit. František Josef I., tehdy devatenáctiletý, je vděčný.
Italové Rakušáky nenávidí. A ten jejich maršál! Sukničkář! Galantní, šaramantní... Znalec života, umění, milovník hudby a tance, gourmet... Ženy ho milují. Muži ho kromě nenávisti také respektují a obdivují.
Když v roce 1853 ovdoví, nastěhuje si do paláce čtyřicetiletou pradlenu. Má s ní ještě čtyři děti... Se říká. Nepodařilo se mi to ale ověřit. V roce 1857 odstupuje. Nechce být ceremoniálním panákem. Chce si ještě užít všech radostí života... V roce 1858 ale upadne na naleštěných parketách... Traduje se, že při tanci. Nepodařilo se mi ověřit... Ale zlomí si krček. Zápal plic a konec.
Císař si přeje, aby byl pohřben vedle příslušníků panovnického rodu v kapucínském klášteře ve Vídni. Ale je tu platná závěť. Maršálova mrtvola patří Pargfriederovi. Zrovna panuje tuhý Bachův absolutismus... Se učí ve školách. Maršál je pohřben ve Wetzdorfu. Právo je právo.
Co dodat? Radeckému se okamžitě po smrti stavějí předem připravené pomníky. Ve Vídni. Ten stojí dodnes. V Miláně. Ten bude zničen na popud sjednoceného italského státu. Ne spontánně davem. A ne hned. Vypadá to, že se čekalo, až zemřou všechny Radeckého obdivovatelky... A konečně v Praze. Franta Sauer s žižkovskými hasiči demolují Mariánský sloup hned v prvních dnech po vyhlášení Československa. A Radeckého pomník na Malostranském náměstí? Co by? Ten nikomu nevadí...
Teda vadí. Italům. Našim spojencům z Velké války. Velvyslanectví sídlí v Kolowratském paláci. Ne sice naproti, ale kousek. V Nerudovce. Pomník je na popud velvyslanectví opatrně rozebrán a přenesen do Lapidária Národního muzea na Výstavišti. Tam ho můžete vidět dodnes...
A Radecký. Ten nám byl ukradenej... Doslova. V roce 1945 osvobodila Wetzdorf Rudá armáda. Nebo ho dobyla? Je Rakousko nacistický spoluviník, nebo první oběť? Rudoarmějci hrobku rozhodně vyloupili a ostatky se ztratily.
Co po Radeckém zbylo? Po Napoleonovi Kuře Marengo. Radecký si zamiloval italskou specialitu, telecí obalené v sýru a stouhance smažené v oleji. Jeho osobní kuchař mu specialitu připravoval i ve Vídni. Ale neměl zrovna vhodný sýr. Tak telecí obalil v mouce, ve vejci a ve strouhance... A na světě je Wiener Schnitzel! Řízek v trojobalu!
