Tak začnu napřed pokusem o vysvětlení jedné ze stránek feudalismu.
Horda válečníků s rodinami vtrhla do nějaké země, podrobila si ji a zlikvidovala místní strukturu moci. Náčelkník té hordy, eventuálně kmene či národa, se prohlásil za vlastníka dobyté země, za krále. Protože jsa bez zkušeností a plně negramoten tu nebyl schopen sám vládnout, rozdělil zemi na léna, feuda, která přidělil členům své družiny do správy.
Družiníci občas dostali tak velká léna, že je museli dále rozdělit mezi své družiníky... Občas se to ještě jednou zopakovalo.
Leník byl tedy zprvu jen správce. Měl za úkol svěřené území chránit, vybírat tam pro krále daně, starat se o náboženskou pravověrnost, o pořádek, bezpečnost, sjízdnost, cest... Disponoval nad svěřeným územím propůjčenou správní, soudní a vojenskou autoritou a mocí.
Za to měl právo si nechat postavit od nevolníků svěřených spolu s územín hrad jako obydlí a chráněné místo, kde mimo jiné shromažďoval pro krále vybrané daně. Dále se nechal vydržovat. Tedy opatřit si zbroj, koně... Nechával se živit, šatit... A dokud opravdu chránil území před Avary, Maďary, Vikingy..., tak byli nevolníci docela i dobrovolně ochotní to dělat.
Zprvu mohl král libovolně správce vyměnit. Časem se stalo správcovství neformálně dědičné a po dalším čase dědičné i nějakým panovnickým výnosem. Třeba v Čechách to stanovila tzv. Statuta Konráda Oty z konce 12.století. Tak vznikla šlechta.
Šlechtici zůstali královskými leníky. Mohl jim prostě přikázat, že k obraně země mají být tam a tam, s takovou a makovou výzbrojí. A s tolika a tolika zásobami. Vlastní země se nevyjídala. Feudál měl shromážděné zásoby pro sebe a svoji družinu na svém hradě. V případě tažení jich část vzal s sebou.
Pokud se táhlo do ciziny, měl mít feudál pro sebe a svou družinu tolik zásob, aby mu vystačily na hranice. Pak se začínalo s rabováním... Ale nevraždilo se. Alespoň ne na rozkaz a mezi křesťany. Excesy byly, no... Na hranicích přebíral starost o zásobování král.
Úplně jinou povahu měly křížové výpravy proti kacířům, to byla čistá genocida. Také jinak se bojovalo s buřiči, loupežníky a piráty. Proti pohanům a muslimům se až tak zuřivě neválčilo. Časem i tady vznikla určitá pravidla - třeba mezi Saladinovými muslimy a křižáky Richarda Lví Srdce. Teoreticky bylo příměří a výměna zajatců mezi jinověrci nemožné. Ale přeci se to dělo. Jedni i druzí pochopili, že jak se budou k zajatcům chovat oni, tak se bude ke svým chovat i druhá strana...
Jistě jste slyšeli slovo "falc". (Nejbližsí máme v Chebu.)To bylo ve Franské říši cosi mezi hradištěm a hradem. Panovník neměl stálé hlavní město. Byl pořád na cestách. Od falce k falci. Tam si nechával posílat zásoby. Tam kde zrovna dlel, soudil, kontroloval, budoval... Když jednu falc se svým dvorem vyžral, přesunul se do druhé. Falce sloužily i jako zásobovací základny pro případ války.
Tak takhle by to fungovalo modelově. Nic lidského však není bez vad. Ve skutečnosti takhle jednoduché a čisté to nikdy nikde nebylo. Města vyla cizím elementem ve feudálním světě, a přitom bohatým... Také původně svobodné prosté obyvatelstvo, které přišlo s novým králem, ne vždy za pár generací pokleslo na úroveň nevolníků...
A ne všichni původní mocní a dvořani byli důsledně vyhubeni. Katolický klérus zpravidla přežil. Ale i jiní místní urozenci, vznešenci a boháči nabídli své administrativně-ekonomické služby novému vládci. Který, když byl chytrý, tak je s otevřenou náručí přijal. A někteří místní starostové z řad původního obyvatelstva časem pronikli mezi novou šlechtu, alespoň jako zemani...
Vznikaly nejrůznější zvláštní skupiny lidí, které v případě války nesly zvláštní vojenské povinnosti. Různí manové, Chodové, yeomani, kozáci, nápravníci...
Kde byla města, tam se objevili žoldnéři. A ti měli jiné pojetí cti než feudální rytířská hotovost. A od starověku platilo nepsané pravidlo, že útokem dobyté město na tři dny patří vojsku dobyvatelů, kteří tam mohou beztrestně řádit po libosti... To ctili křesťané, stejně jako muslimové.
Mezi rytíři panovala bez ohledu na stranu, za jakou bojovali, určitá solidarita. A vlastně i mezi doprovodnými družinami. Osobně proti sobě nic neměli. Válka byla objektivní skutečností, kterou zvěstovaly komety. Nikdo za ni nemohl... Nešlo o to protivníka zabít, ale zajmout a za výkupné propustit. Sebrat mrtvému zbroj, to bylo taky příjemné, ale ne terno...
K zušivému boji a krutostem docházelo, když urozenci bojovali s neurozenci. Stateční rytíři neměli rádi žoldáky a městské vojáky. A naopak. Angličtí lukostřelci neměli slitování s francouzskou šlechtou, stejně jako husité s železnými pány...
Novou stránkou válek oproti starověku bylo rozšíření infekcí, často pandemických rozměrů. Středověk na hygienu příliš nedbal. Jakékoliv obléhání se po nějaké dob proměnilo v noční můru pro obléhané i pro oblehatele.
Také se začaly používat biologické zbraně. Pokud Římané někam metali hlavy zabitých nepřátel, bylo to kvůli psychologickému efektu. Středověk používal mrtvoly, zdechliny a soudky s výkaly účelově k šíření nemocí
Celkem hnusná doba.