Mám osmiletého syna. Kdo je tu déle, tak už ví. Syn je mocná inspirace... A pochopitelně nosí ze školy výkresy. Tenhle visel na nástěnce. Jsou to šípky. Vodovkami. Asi to není velké umění. Ale líbí se mi to. A vyvolává vě mně vzpomínky...
Také jsem nosil výkresy... To bylo v první třídě. Dotal jsem svoji první čtyřku. Z kreslení. A s mínusem! Šeříky... Jako by to bylo včera! Rozdělávali jsme červenou a bílou a houbičkou nanášeli na čtvrtku. Čtvrtka byla špinavá, já byl špinavý, lavice, aktovka, spolužáci... Všechno bylo zapatlané v odstínech červené a bílé... Čtyřka. S mínusem. Od té doby jsem kreslení neměl rád.
Matka mě k němu nevedla. Ona dostala svou první čtyřku z kreslení až ve čtvrté třídě... Měli nakreslit a vystínovat naběračku. Taky vodovkami... (To jsou správně anylínové barvy, ne?) Mohla si známku opravit. Když přinese druhý den namalovanou naběračku z domova... Děda se s tím mořil snad čtyři hodiny. A dostal čistou pětku. Babička to měla ten večer hotové za 10 minut. Nepatlala se s tím. Vrz a vrz, bylo hotovo. A světe zboř se, dostala za tři...
U nás se výtvarno doma prostě nepěstovalo. Učitelé nám ho zošklivili. Navíc matka vzpomínala, jak děda na desáté výročí svatby vyrazil s ušetřenou tisícovkou koupit babičce nějakou zlatou cetku... A vrátil se ráno, podobraz a místo šperku s obrazem... Kdo ví, kolik za něj dal. Nebo ho nekde našel? Nevím.
Jo, a abych si šplhnul. Tak jedna synova ryba. Napadá mě, že bych to mohl posypat očíčkama, nazvat okounem a dát do googlyeys... Ale když ona nám maminka v povánočním úklidu ta očíčka někam uklidila... A vůbec okoun asi anglicky nebude eyefish. Takže v tom ten vtip nebude slyšet. A stejně je to Rainbowfish...
