Den mi nezačal dobře. Krátce po půlnoci mě choť probudila, že ze spaní řvu. No, kdyby se Vám zdálo, že jste upír, a někdo se Vám snažil vypáčit víko od rakve, nesnažili byste se ho zahnat hrozivým řevem? A pak mi trvalo přes dvě hodiny, než jsem zase zabral. A to jsme dnes slavili malé Vánoce...
Já mám strýce u Domažlic. Starý mládenec, 73 let. Žije sám na samotě. Trochu podivín. Kříženec poustevníka a bezdomovce. (Na přespání to tam už není. Ani pro mě. A to snesu dost.) Ale strejda je náš. A co vypuklo coronavirové bláznění, viděli jsme se dvakrát. V roce 2019 byl na Vánoce u nás, na jaře 2020 jsem ho navštívil. A jinak si párkrát za měsíc zavoláme. Tak jsme se rozhodli, že ho navštívíme. Přivezeme mu dárky k Vánocům... Než zas bude lockdown.
Ta nostalgie. Jel jsem s rodinou svým Citroenem C3 HDi, rok výroby 2004. Já ho nekupoval, já ho zdědil po tátovi. Ten si to auto pořídil měsíc před svou smrtí. Jel jsem navštívit tátova bratra na místo, kde jsem trávíval jako malý skoro každé prázdniny a kam jsme jezdívali s rodiči tři weekendy v měsíci...
A přitom jsem tam už nebyl skoro dva roky. Jak se to tam změnilo? Jak se změnilo okolí? Co strejda?
Proč teď? Britská královna taky neslaví své narozeniny, když se narodila. A má se ochladit, ještě mám letní gumy... A ten lockdown... Teda napadlo mě ozvat se 
Vzal jsem to přes tchána. Vyzvedl jsem tam hlavní dárek pro strejdu. Dva pytle uhlí. Tchán přešel před pár lety z uhelného kotle na plynový. A zůstala mu půlka sklepa uhlí. (Dobrá investice! Na úrovni BTC!) Tak kdykoliv jedu ke strejdovi, naložím auto...
Strejda kotel nemá. Topí v kamnech. Odjakživa. Dřevo, které bere z okolí. Uhlí nekupoval od revoluce. Pamatuju domácnost na technické úrovni přelomu 19./20.století. Po smrti dědy a babi to ale jde hluboko do 18.století. A propad bude pokračovat. No nic.
Taky jsem nakupoval cestou pro tchýni a tchána, pro strejdu... Nefotil jsem. To by mě žena sežrala. Jen jsem se díval. Těch památek... Těch kanálových poklopů... Taky máte místa, kudy jste jezdili pořád a teď jste je rok, dva neviděli? Jak se změnila...
Nové domy, nové tovární haly. Zbourané a rozpadlé domy, opuštěné továrny. Nové úseky silnic. Obchvaty... Stromy vyrostly. Jinde smrky žere kůrovec a sucho...
Ještě to poznávám. Ale krajina se mění. Všchno se mění. Někdy pojedu skrz Plzeň. Ne obchvatem. Někdy pojedu po Staré plzeňské... To plánoval táta, že si po té Staré taky někdy vyjede, až nebude pospíchat. Nakonec to nestihl. Smrt byla rychlejší než realizace plánu.
Máma si taky připravovala léta chalupu na důchod. A umřela půl roku po té, co do důchodu odešla... Kdepak, nic neplánovat. Já mám horu knih, co ještě chci přečíst. A čím dál hůř vidím. Aby z té četby něco bylo. A vůbec mám ještě nějaké plány. Vánoční nostalgie...
Sedávalo nás u stolu šest. Pak pět, čtyři, tři... Dneska zase čtyři. Ale v proměněné sestavě. Všechno se mění. Krajina... Lidi... Stromy jsou pokácené. Výhledy jsou jiné.
Na hřbitovech jsem se nestavoval. Chtěl jsem dojet za světla. Už strašně dlouho jsem nedal přes tři sta kilometrů za volantem... A automobil má taky svá nejlepší léta za sebou...
No, na actifitím hlášení těch 300 km vidět nebude. Nejvíc kroků jsem udělal, když jsem si kopal křen a nakládal bedny s jablky. (Taková výměna mezi tchánem a strejdou. Jeden má lískové ořechy, druhý vlašské, jeden vejce, druhý jablka...) Zpátky jsem to bral taky přes tchána.
A je po prvních Vánocích... Moje rozpoložení není depresivní. Jen si uvědomuju tu šílenou rychlost, s jakou se rozpíná Vesmír, jak drandíme kolem Slunce a otáčíme se kolem své osy. Sylším to praskání, jak driftují kontinenty a jak mi kornatějí cévy...
Broukám si. "Já chci už spát. A vlajka Ascalony bude nad mým hrobem navěky vlát..."
Tak dobrou noc.