Nejjednodušší je začít odebírat stravu ze školní jídelny. Abychom si rozuměli. Syn chodí na obědy ve své škole. Asi za 37 Kč za kus. Dotované městskou částí. Ale v případě nemoci má nárok jen na první den té nemoci. Pak už nic. Ale jíst se chce.
Takže jsem začal odebírat jídlo v naší jídelně jako tzv.cizí strávník. Kdo to je cizí strávník? Člověk z ulice, který přijde do školní jídleny kterékoliv školy v ČR a požádá, aby se tam mohl stravovat. Pokud má škola kapacitu, musí mu vyhovět. Věděli jste to?
Zatímco jídlo pro děti je dotované městskou částí, učitelům přispívá zaměstnavatel a FKSP. Cizí strávník platí plnou cenu včetně zisku školní jídelny. Cena se liší zařízení od zařízení. V mé škole je to 96,- Kč za polední menu.
Naše školní jídelna vaří dobře. Jídlo je chutné, zdravé a cena... Najedli byste se v Praze pod stovku? Polévka, hlavní jídlo, salát/moučník, neomezený nápoj...
Drtivá většina učitelů a zaměstnanců školy se u nás stravuje. A asi 3/4 dětí. Děti mají divné chutě. Kolegové žlučníkáři a ostatní dietáři říkají, že po našem jídle jim není ani špatně ani těžko. Mnoho z nás si nosí jídlonosiče a bere jídlo i pro rodinu.
A cizí strávníky také máme... Nikoliv důchodce, jak by si jeden myslel. Chodí k nám zaměstnanci firem z okolí. Od 11 do 11.30. Najedí se u nás v jídelně. Asi aby nemuseli mýt v kancelářských kuchyňkách nádobí... Děti chodí na oběd od 11.40.
Na první fotografii je můj dnešní oběd. Stejný jsem donesl
To bylo v pondělí. To není Hášův oběd. To je to, co zbylo, když si Háša svůj oběd odebral... Já mám v pondělí v jídelně uzavírací dozor. Takže dám kuchařkám své kastrůlky jako poslední a řeknu: "Co mi dát můžete, to mi dejte."
Ono se v jídelnách přidává. Takže se vaří nepatrně větší množství jídla. Masa třeba ne, ale jinak... A nikdy se neodeberou všechny porce. Vždycky někdo onemocní a neodhlásí oběd a tak. Po uzavření jídelny by se přebytek měl nasypat do drtičky a zlikvidovat. Není snazší si to odnést a sníst? Což se tedy asi všech cizích strávníků netýká... Ale zaměstnanců školy ano.
Tento týden jsem začal brát stravu poprvé. Ne, že by mě to už nenapadlo. Ale žena se tomu bránila. Povinností matky je přeci svému chorému děcku vařit... Tak teprve teď jsem tenhle její předsudek zlomil.
No, o hiveánském srazu v Krakově psát nebudu, to není moje parketa. Ale jídlo, školství, šetření... V tom se vyznám.
