Miluju hory. A jsem si 100% jistá, že tuto lásku ve mně probudila babička s dědou, když mě brávali od mých 3 let s sebou na dovolené v Beskydech. Chodili jsme na túry, na kterých se oba snažili dělat vše proto, aby mě cestou zabavili tak, abych si nevšimla, že vlastně jdu. A tak jsem tehdy poprvé v životě vylezla na Lysou horu 😊.
Takhle fajn to bylo asi do mých 13 let, kdy pro mě hory začaly být nuda, opruz, otrava. Nevím, kde, jak a proč se to zvrhlo, ale zvrhlo. Na hory jsem až do svých asi 26 let (ano, tak dlouho) nechodila a když už jsem šla, tak s velkým batohem, abych měla kam dát svačinu, kterou jsem jedla snad co 20 minut. Takový výlet na Lysou byl vrchol mé fyzické aktivity, trval celý den a pak jsem ještě další den dospávala. A to ani nemusím zdůrazňovat, že kam to šlo lanovkou, jelo se lanovkou.
Změna přišla, když jsem se seznámila se svým teď už nejlepším kamarádem. Kromě toho, že ovládá všechno od němčiny, přes zpěv, po klavír a končí to kuchyní, má samozřejmě i orientační smysl. A tak jsme začali chodit na hory. A protože to s mapou fakt umí, chodili jsme neprofláknuté trasy, na kterých jsme hodněkrát nepotkali vůbec nikoho. Dlouho, fakt dlouho měl snahu vysvětlovat mi, že tady v mapě vidím, že půjdeme po vrstevnici (Lucie, pro tebe ani nahoru ani dolů) a že tady ta hora je přece ta, kterou vidím v mapě. Ne, já jsem v mapě neviděla prostě nic 😀 Vzdal to.
A já jsem díky němu nabyla dojmu, že ten orientační smysl mám taky. A tak jsem občas sebevědomě naplánovala nějakou hezkou trasu svým kamarádkám. Šly jsme takhle jednou z Čeladné na Ondřejník a když jsme si nakonec na Ráztoce dávaly oběd, nechápaly jsme, kde se stala ta chyba 😀. (pozn. pro nezdejší – Ráztoka je na úplně opačnou stranu než Ondřejník).
A takhle ubíhaly měsíce a já jsem na hory začala chodit častěji a třeba i sama. Došlo mi totiž, že je to místo, které mě neuvěřitelně nabíjí energií, dává prostor být sama sebou a sama se sebou, čistí hlavu, zlepšuje kondici. Je to lék na jakýkoliv smutek, přináší a znásobuje radost, uvolnění, dobrou náladu. Výhled i ze stejného místa je každý den nový a úplně jiný a s každým takovým výhledem člověk získá nadhled nad svými problémy. Prostě i den, kdy vstanu hore zadkem se tam rázem otočí o 180°. A taky – podstatně zlepšuje orientační smysl 😀
A jak to šlo dál, to zase příště...