Nejvíc fotek mám fakticky asi z Jeseníku.
Je tam čarokársně a úžasně a člověk se tam moc rád ztrácí. Na jedné stezce je hodně kluzko a vlhko a jde se kolem obří skalnaté stěny. Ono se tam nesmí, ale ta tabule nešla vůbec viděť, byla zarostlá( i když si říkám, že jsem ji odignorovala schválně) a když už se tam dostanete musíte jít pořát dopředu, vrátit se nejde, tehdy jsem si hrála na horského vůdce, mám to v, "genech" protože děda znal lesy dokonale i se zavázanýma očima. Rozhodně nedoporučuji lidem, kteří mají problémy s výškou, anebo s nervama (já sice na nervy trpím, ale jen co se lidí týče, takže pohoda), protože je tam obrovská propast, spadnout tam fakt nechcete, blbě by se tam lezlo i záchranářům a ta stezička je fakt uzounká, obě nohy vedle sebe se tam vejdou málokdy. Ve zmiňovaném úseku jsem fakticky nefotila, protože se mám ve skutečnosti asi ráda a zbytečně přehrocovat už tak vyhrocenou situaci by bylo už trošku moc i na mě. Ale musím říct, že za to riziko to stálo. Byla jsme tam dvakrát, jednou z rodinou a pak sama, čimžto bych ráda virtuálně poklepala na záda oboum rodičům, kteří to zvládli úplně za jedna, včetně mého psa, který se sem tam nesl na zádech:) Nikdo mi nenadal a nikdo mi nic nevyčetl. Když jsem tam byla sama bylo to mnohem lepší. Člověk šel svým tempem a zastavoval se, neměl na starosti další lidi, neměl zodpovědnost, vyčkával, čekal, koukal, nasával a měl hlavu plnou myšlenek i když byla prázdná. Dalo by se říct, že jsem nezodpovědná, ale je nutno dodat, že oba rodiče byli zvyklí a měli průpravu a já ostatně taky, od malička mě tahali po horách co si tak pamatuju.
Tohle jsou fotky z cesty, která vás zavede na rozcestí, kde buď ignorujete, anebo jdete s davem. Ta "obyč" cesta je ale taky moc fajn, to né že ne, ale adrenalin tam nenajdete, jen krásné cvaky a málo času:)
Fotek je mnohem, mnohem víc .
Upřímně řečeno, tyhle fotky, vypadají jako z naprosto jiného lesa, ale co už, některé věci se prostě nefotí, je třeba si tam dojít sám.
