@Petrvl, mě svým textem a hlavně svou reakcí donutil zapnout noťas. A to jsem ho měla týden vypnutý a cokoliv co jsem potřebovala jsem zajistila přes ipad. Nevadí.
Poslední dobou se dějou věci, zajímavé. Jako by se dříve neděly že:) Jenže teď se dějou tak nějak víc a jsou tak nějak intenzivnější. Jen mi příjde, že já se skidnila, ukotvila, našla jsem střed a když se vykloním nemám problém se k němu vrátit.
O víkendu jsem zažila zajímavé diskuze s o pár desítek let starším člověkem, který by měl být mimo hlavní proud. Témata byly jako nekonečno, nic, realita, vnímání atd. jenže když jsme se bavili viděla jsem jak se spustila hradba, nepropustná hradba a velmi jasně jsem vnímala a viděla tunelové vidění. Pokud se lidi mezi sebou baví, aniž by si to mnohdy uvědomovali, tak nevnímají a neslyší co jim někdo říká. Chrání se tím. Chrání tím něco čeho se drží jako své pravdy, drží se něčeho co drží jejich malý svět pohromadě. Vytvoří si jistoty a na nich bazírují a pakliže dáte argument, neřeknou nic. Jen sedí a následně pasivně agresivně zaútočí na myšlenku, kterou předložíte. Není ani důležíté o co konkrétně šlo a na základě čeho dotyčný spustil štíty.
Lidi reagují na věci co se jim nelíbí nebo nabourávají jejich systém různě, někdo agresivně, někdo se směje, někdo je zamlklý atd.
Problém je ve slovech. Sice se všeobecně dohodlo na tom, že je to jako dorozumívací prostředek fajn, nicméně opak je pravdou. Jen se tuší, jen se dohaduje a spekuluje. Ale o tom jsem už psala.
Sice je tohle o ničem, ale v podstatě je to jádro pudla.
Je to jako ve snu kde vidíte nádhernou ženu sestupovat do podzemních místností, kde je několik masivních dřevěných stolů a židlí. Všichni se dobře baví a popíjí co komu chutná, pojídají a konverzují. Tu se někdo zasměje, tu někdo řekne něco jízlivého, tu někdo někomu sáhne na nohu a významně mrkne. Žena jde sebevědomě a pomalu dolů, zdraví ji jako starou známou, ona jim v tichosti pokyne a usedne na místo, které je tam vždy pro ni připravené. Dívá se okolo sebe vnímá co se tam aktuálně děje, najednou se otočí a jako když se kamera přiblíží dramaticky na detail, vidím její obličej a jak do "objektivu" říká, teď se pořádně podívej. Obraz se zase otočí na skupinu lidí, kteří tam do té chvíle trávili poměrně spokojeně svůj volný čas. Jenže... najednou byl každý sám za sebe, skroucený v křeči, bojující s neviditelnou silou, která znásilňovala a penetrovala jejich mysl, možná to bolelo následně i fyzicky, protože byli celi skroucení, ale v tom samém okamžiku se i dobře bavili. Byli tam najednou tak i tak. Netušili, že jsou skroucení bolestí a že neustále bojují, oni ani v realitě boje nevěděli s čím vlastně bojují.
Dělala to ta žena a oni ji měli rádi. Netušili, neměli ani ponětí o tom, že procházejí denodenně totální tortůrou ducha i těla..zvesela si seděli u žoku pivka a žili své životy s tím, že je naprosto vše v pořádku.
Matrix je netuším co, systém je netuším co. Jistoty nemám a je mi tak dobře. Nicméně vím co to je vnímat tak trochu jinak. Vím jaké to je když lineární čas přestane existovat, kdy nežijete jen jednu realitu a kdy nejste jen v jednom těle. kdy všechno na co jste se mohli spolehnout přestává existovat. A tak by bylo docela záhodno psát o těchle věcech s trošku větším respektem, protože z míst, kde není čas a prostor v takovém uspořádání tak jak ho známe tady se nemusí člověk vrátit. Jsi všechno zároveň jsi zároveň všechno a nic a matrix a systém pozbývají svůj význam. Jsou to malichernosti, které nemají na jiné rovině bytí absolutně žádnou moc a význam. Jenže.
Chce to pokoru a netvářit se jak pupek světa. V poslední době se s těmi pupky roztrhl pytel a byť kdokoliv zažil cokoliv cítí se, cítí se na to mentorovat, vykládat dál své dojmy a pocity jako něco daného, jako absolutní pravdu. Je to krystalicky průzračné a čisté a jednoduché, nicméně na druhou stranu nic komplikovanějšího a komplexnějšího jsem nezažila.
Toto není namířeno na nikoho konkrétně, jen že mi to hučelo v hlavě a chtěla jsem to napsat.
Včera u psycholožky jsem si uvědomila jednu věc. Spousta lidí si myslí, že jsem strašlivě duchovní a ezo, jenže opak je pravdou. Ačkoliv to vypadá, že lítám neustále někde mimo realitu uvědomuju si dobře, že všechno co mi pomáhá utvářet svůj pohled a názor, který se může neustále měnit má základy v chemii, fyzice a matematice. a tyto obory mi dovolují mít nedůvěrua pochybovat o čemkoliv a kdykoliv a to na různých úrovních samo sebou. Všechno o čem se dá bavit se rozebírá z různých úrovní a je skvělé nemít jistoty. Nejistota dává jedinci obrovskou svobodu. Paradoxně může člověk zažívat pocit největší svobody v podmínkách, které by tomu nemusely absolutně odpovídat. Což je zase super, protože nikdo absolutně nikdo není limitovaný ani časem ani prostorem ve kterém tráví svůj život v téhle rovině a na téhle zemi.
Tak jo to je asi vše, eklektice zdar a bezobsažnému psaní ještě větší zdar:D