Dlouho jsem přemýšlela jestli se do tohoto tématu pustit. Jak to napsat zřetelně a jasně a hlavně čtivě. Náročné téma. Hutné téma, to určitě ano, důléžité? Netuším.
Slovo revoluce a vše s tím spojené ve mě rezonuje už dlouho. Pronásleduje mě x let.
Skoro vždy jsem vnímala revolucionáře jako svého druhu hrdiny. Všechna ta velká jména a hlavně jejich dopad na lidi po celém světě.
Ale nebyla to zase jen další má chiméra? Další z mnohých snových představ člověka plného ideálů a vize jak to tady napravit?
Krvavě? Mírově? Jsi pacifista? Nebo jsi ochoten položit život svůj i svých "comrades"...
Né, nejsem komunista, to vůbec, jen se mi to slovo líbí a příjde mi poměrně trefné.
Kam vede revoluce krom toho, že jeden systém nahradí druhý a lidé co měli ideály změknou a stanou se z nich stejná prasata jako s těch které svrhli...Je nutné plánovat revoluce? Je nutné dělat revoluce? Jedná se skutečně o ideály, změny?
Žije na světě někdo, kdo nezvlčí? Nezměkně? Nestane se prasetem? Nestane se tím, kdo chce být u koryta první ?
Nezatouží být u koryta stále?
Kdo se po zdánlivé výhře a kapitulaci protivníka nezvrhne v naprosté monstrum?
Existuje někdo kdo ví co to je vyšší princip a proč dělá revoluci? Co to s sebou nese? Je si jist sám sebou?
Když pak přemýšlím nad revolucí v rámci prostého, obyčejného občana, pak to taky není žádná sláva.
Kam vítr tam plášť. Sliby na ty slyší kde kdo. Stačí být dostatečně charismatický a už za sebou táhnete dav, který jako jeden muž skanduje hesla vymyšlená revolucionáři a to co milovali najednou nenávidí a ani neví proč.
Udělat revoluci asi nebude tak složité, jen chtít. Ovce jdou tam kam jde pastýř a je jim jedno...
Je nutná revoluce? Je potřeba revoluce? Řeší něco revoluce?
Zažila jsem na vlastní kůži jak funguje skupina lidí, né moc velká, né moc malá. Když jim dostatečně horečnatě a se správným zápalem přednášíte svůj názor, jste přiměřeně charismatičtí, pak strhnete všechny. Jenže je vám pak špatně, špatně od žaludku, protože vidíte s jakým materiálem pracujete. Materiálem jsou tupá stvoření znuděná životem, snažící se zaplácnout prázdnotu planým tlacháním na schůzích xy spolku či sdružení. Cítí se vyjímečně, protože mají pocit, že tahají za nitky, že mají společný cíl. Jenže ne, netahají, jak jsme řekla, jsou jen znudění a jde o pouhou intelektuální onanii, pocit jisté důležitosti, nepostradatelnosti.
Jednou jsem si to zkusila a už nechci. Né revoluci, ale mluvit nahlas na bandu lidí, kteří čekají na něco co je probere z letargie.
Člověku pak dojdou věci, které mu jaksi od stolu unikají. Revoluce netřeba a pokud ano, pak na jiné úrovni. Revoluce osobní, soukromá, mající dopad na ostatní. Nenásilná, pomalá...
Sice jsme to napsala tak nějak povšechně a po svém, ale je velmi pravděpodobné, že se k tomuto tématu vrátím.
tenhle obrázek mi příjde nejtrefnější, kresleno na papír a potom nějak doupraveno v psku.
Btw. na zítřejší téma týdne jsem nezapomněla :)