Před padesáti lety, 1. března 1973, vyšlo album Dark Side Of The Moon skupiny Pink Floyd, které se právem stalo jedním z nejkultovnějších alb v historii rockové hudby. Je to psychedelický pokus Pink Floyd zachytit složitost bytí člověka v moderním světě, který je pro jedince drtivý a devastující. Témata času, smrti, peněz, osamění či šílenství, která se na albu objevila, se pak na další desetiletí stala jakousi obchodní značkou i dalších slavných alb kapely, zejména pak Wish You Were Here a The Wall.
Nápad na toto album představil kapele Roger Waters. Chtěl, aby se Pink Floyd na další desce pokusili zachytit různé stránky lidského šílenství. Toto téma v kapele silně rezonovalo, protože v roce 1968 musel Pink Floyd kvůli duševní nemoci opustit zakládající člen a první frontman Syd Barrett. Album bylo nahráno ve studiích Abbey Road v Londýně a produkoval ho Alan Parsons, dlouholetý spolupracovník Pink Floyd. Vystupuje na něm klasická sestava: David Gilmour, Nick Mason, Roger Waters a Richard Wright. Album bylo přelomové nejen svým orwellovsky pesimistickým vyzněním témat písní, ale také hudebně a zvukově. Objevilo se zde využití mnoha nových experimentálních technik, a to včetně inovativního využití páskových smyček, zvukových efektů nebo samplů mluveného slova. Zvuku hodně pomohla tehdy zcela nová možnost nahrávání do šestnácti stop, čímž se otevřel do té doby nevídaný prostor pro vrstvení zvuků, ruchů či efektů. I zvuk alba tak silně podtrhl ústřední téma šílenství a nepatrnost člověka ve velkém světě moderní doby.
The Dark Side of the Moon zaznamenalo po svém vydání neuvěřitelný úspěch a od té doby se stalo jedním z nejprodávanějších alb všech dob. Bylo oceňováno pro svůj inovativní zvuk a textovou hloubku a bylo označováno za mistrovské dílo progresivního rocku. Výjimečně se zde potkal komerční úspěch i všeobecné uznání kritiků. Časopis Rolling Stone album označil za „mistrovské dílo, které je považováno za jedno z nejambicióznějších, nejtrvalejších a nejvlivnějších rockových děl“. Kombinace experimentálního zvuku a filozofických témat z něj učinila nadčasovou klasiku, která dodnes rezonuje u posluchačů. A po vydání alba se z tehdy „jenom“ známé kapely Pink Floyd stala legenda.
I v mém už poněkud pokročilém věku si vydání alba nepamatuji, byl jsem dítě. Do vlaku jménem Pink Floyd jsem nastoupil až o pár let později, kdy jsem uslyšel tehdy čerstvě vydané The Wall a můj (nejen) hudební svět se navždy změnil. I když jsem už v té době jako počínající puberťák poslouchal rockovou hudbu, byla to hudba, kterou bych zpětně nejspíš nazval lehkou zábavou (vzpomínáte třeba na Fox on the run od The Sweet?). A najednou jsem uslyšel od Pink Floyd hudbu, která duši nehladila, ale drásala, hudbu, u které člověk nechtěl tančit, ale schoulit se na gauči a zavřít oči před světem tam venku. Přesto to byla hudba, kterou nešlo dostat z hlavy. Poté, co jsem si snad stokrát poslechl The Wall, jsem se také velmi rychle vrátil i k Dark Side… a Wish You Were Here. Nakonec se všechna tato dnes již klasická alba stala nedílnou součástí mé diskotéky. Není tam tón, který bych si v hlavě nepamatoval, slovo, které bych přeslechl, pocit, který bych si nepamatoval.
Je velmi smutné, jak daleko se ve svých názorech přes své deprese a pocit osamění v 70. letech dostal Roger Waters, hlavní postava stojící za tímto legendárním albem. Podpora ruské invaze na Ukrajinu, nenávist k USA, ale zejména vyhraněný antisemitismus z Waterse ve stáří dělají poměrně velmi odpudivou postavu. Na koncert Rogera Waterse bych proto už dnes kvůli jeho názorům nešel, i když je to letos pravděpodobně jeho poslední turné. Ani jeho desky bych si nekoupil, ale Dark Side Of The Moon mě nepřestává fascinovat ani 50 let poté.