Dík za hlasy v 
Někdy v šedesátých letech můj děda povýšil. Z výpravčího se stal úředníkem na Správě Střední dráhy v Olomouci. A jednoho dne mu povinnost velela jet na služební cestu do Ostravy.
Jako železniční úředník jel samozřejmě vlakem. Bohužel, cesta skončila v Hranicích, kde předchozí vlak strhnul trolejové vedení, což znamenalo několikahodinové zpoždění.
Mezi rozmrzelými cestujícími zvlášť vynikala jedna energická paní, která se bez rozpaků pustila do hranického výpravčího, který tu nepříjemnou zprávu cestujícím oznámil. Obviňovala celou železnici i jeho osobně z lajdáctví a neschopnosti a bůhvíčeho ještě. Děda se kolegy zastal, a snažil se jí vysvětlit, že je to technická závada, za kterou nikdo nemůže, tím méně výpravčí. Paní si ze začátku vůbec nechtěla dát říct, ale společnými silami se ji podařilo jakž takž uklidnit.
Děda pak z kanceláře výpravčího zavolal do Ostravy, že asi přijede o dost později, a jestli nebude vhodnější schůzku přeložit na jindy. A Ostraváci mu ochotně nabídli, že pro něj do Hranic pošlou auto.
Auto, které pro dědu do Hranic přijelo, však byla černá Tatra 603. Současníkům to možná nic neříká, ale pamětníci vědí, že tehdy to nebylo auto pro normální lidi. Bylo to vozidlo určené hlavně pro státní a stranické funkcionáře, ředitele a jim podobné "vyvolené".
Bohužel, před nádražím postávala i výše zmíněná energická paní. Když viděla dědu nastupovat do černé šestsettrojky, její zadržované emoce znovu vzplály neztenčenou silou.
"Vidíte ho, sviňu papalášskó, tak proto se jich tak zastával. Zadek si poveze v šestsettrojce a my tu musíme čekat. Tak proto, ten čekat nemusí. Takoví nemusijó čekat nikdy. Ludra, sviňa, sviňa papalášská..."
Děda, který k cestě v šestsettrojce přišel jak slepý k houslím, a vlastně se v ní svezl poprvé a naposledy v životě, se mohl studem propadnout. Doma ale pak s pobavením vyprávěl, jak se z něj, z řadového úředníka, aspoň na chvíli stal papaláš.
Tož tak. Děda už je 38 let na pravdě Boží. Aspoň že vzpomínky na příhody zůstaly.
