Odsoudit je mnohem snazší, než pak přijít s omluvou.
Nedávno jsem viděl film, který velmi okrajově ukazoval i odsun Němců na konci druhé světové války. Toto mě donutilo zamyslet se nad tím, jak kolikrát velmi snadno dokážeme soudit a odsuzovat.
Na podzim roku 1938 došlo k odsunu českého obyvatelstva z bývalého českého pohraničí, které nyní připadlo Říši. Odsunutým byl zabaven jejich nemovitý majetek a mnohdy nejen ten. Odsun proběhl rychle, mnohdy násilně a Čechy byl přijímán velmi nelibě. Zato Němci jej vítali a k odsunutým se chovali pohrdlivě až nepřátelsky. Na jejich cestě z domova by jim mnozí nepodali ani sklenku vody. Avšak ze zabraného pohraničí nebyli odsunuti jen Češi, ale také Němci. Šlo o Němce, kteří nebyli dost proněmečtí, kteří si dovolili vystupovat proti režimu nebo jej alespoň dostatečně nepodporovali. Jenže pro ty, které Němci vyhnali z jejich domova a pro ty, kteří s nimi soucítili, byli špatní zkrátka všichni Němci. Nerozlišovat mezi viníky a nevinnými je zkrátka jednodušší.
Na jaře roku 1945 se situace obrátila. Němci byli poraženým národem a v ulicích panovala vlastenecká nálada. A v tuto chvíli se začalo s odsunem německého obyvatelstva z českého území. Odsunutým byl zabaven jejich nemovitý majetek a mnohdy nejen ten. Odsun probíhal rychle, mnohdy násilně a Němci byl přijímán velmi nelibě. Zato Češi jej vítali a k odsunutým se chovali pohrdlivě až nepřátelsky. Mezi odsunutými byli nejen Němci, kteří podporovali a vítali tehdejší režim, ale i ti, kteří proti němu bojovali nebo jej alespoň nepodporovali. Byli mezi nimi i ti, kteří zkrátka nebyli v očích ostatních plnohodnotnými Čechy. Mohli se v Čechách narodit, ale měli německé jméno a doma ještě stále mluvili německy, nejedná se tedy o Čechy, jde o Němce a ti musí z Čech odejít. Když odsunutí opouštěli své domovy, s lítostí, soucitem a slušným zacházením se mnohokrát nesetkali. Mnozí by jim nepodali ani sklenku vody.
Předválečná, válečná a poválečná doba byla zmatená a chaotická. Nebyly to jednoduché časy a kdo si je neprožil, ten je těžko zcela pochopí. To však lze říci o každé době.
Oba odsuny, ten předválečný i ten poválečný, si jsou velmi podobné. V obou případech přišli lidé o své domovy, o střechu nad hlavou, kolikrát i o své blízké. V obou případech se s těmito lidmi zacházelo s opovržením, krutě a mnohdy i nelidsky. Jednou šlo o neskutečnou křivdu, podruhé o její nápravu, tedy alespoň z pohledu Čechů. Z pohledu Němců by se muselo pořadí přehodit. Jednou bylo násilí odsuzováno a haněno a podruhé bylo schvalováno a dokonce obdivováno. Jednou šlo o nelidské jednání, podruhé o správné zacházení s nelidskými stvůrami.
Nechci tvrdit, že šlo o zcela totožné situace. Ani si netroufám tvrdit, že bych v té době smýšlel či se zachoval jinak. S odstupem času však mohu říci, že se křivda nestala pouze při jednom z odsunů. V obou případech se mnozí zapomněli chovat lidsky. Vynášet obecné soudy je totiž většinou dvojsečné. Při prvním odsunu byli špatnými Němci, ale často se zapomíná na ty, kteří o své domovy přišli stejně jako Češi. Při druhém odsunu byli opět špatnými Němci. A opět se často zapomíná na ty, kteří zde žili po několik generací, na odsunuté již při prvním odsunu a na ty, kteří s režimem a válkou nesouhlasili. Němec byl v té době nepřítel, vrah a nelidská stvůra. Avšak Češi se v mnoha případech chovali stejně jako ti, které odsuzovali.
Ne nadarmo jsme schopni vnímat barvy, ne vše je totiž jen černobílé. Opusťme dobu druhé světové války a přejděme do doby nedávno minulé. V době kdy začaly vycházet tzv. Cibulkovy seznamy, se mnozí nemohli objevit na ulici. Přitom se kolikrát projevili jen starostí o své blízké. Je snadné odsoudit někoho za jeho jednání bez znalostí okolností. Těžší však bývá, pravdivě si odpovědět na otázku „Jak bych se v dané situaci zachoval já?“.
Nechci nikomu z nás sahat do svědomí. Nechci obhajovat nebo soudit ty, kteří prožili předválečný či poválečný odsun. Nechci ani obhajovat nebo soudit ty, kteří podepsali „spolupráci“ nebo vstoupili do „strany“. Nechci obhajovat ani soudit nikoho jiného. Co však chci? Upozornit na to, že ukvapených soudů můžeme později litovat. Soudit a odsoudit je mnohdy velmi jednoduché. Ale rehabilitovat nevinného? To je kolikrát nadlidský úkol.
PT