Kdes za mnohými lesy, kopci řekami, jezery i horami, bylo království, ve kterém všichni žili šťastně. Do okolních království bylo daleko a tak lidé neznali války, a jelikož král vládl moudře a spravedlivě, tak se ani lapkové a raubíři do tohoto kraje nehrnuli.
Král měl jedinou dceru, rusovlasou Emílii, pihovaté, rozverné, ale velmi milé děvče. Královna zemřela záhy po porodu, a tak malou Emílii vychovával král sám.
Malá Emílie, ač měla sotva pouhých devět let, nerada posedávala za zdmi hradu. Byla raději tam kde se něco dělo, často vyjížděla na koni do vesnice a hrála si s místními dětmi. Král to nerad viděl. Ne proto, že by mu vadily prosté děti, ale protože neměl Emílii pod dohledem, od doby kdy ztratil ženu, byl úzkostlivý a stejně úzkostlivě střežil Emílii, jako oko v hlavě. Emíliinou jedinou zábavou nebyla hra s dětmi ve vesnici, často vyjížděla s lukem přes rameno do lesa, kde sestřelovala ze stromů šišky, měla ráda lukostřelbu, ale ne lov, nikdy by živému zvířeti neublížila.
Když jí bylo deset let a na hradě se peklo, vařilo a vše zdobilo na velikou oslavu princezniných narozenin, vyjela opět do lesa. Jela po známých cestičkách, sestřelovala šišky a skotačila na mezích v měkkém mechu. Když tu uviděla něco velmi zvláštního. Stará skála uprostřed lesa, říkalo se jí temná skála, byla puklá a rozdělena ve dví. Ale uvnitř jakoby prosvítalo světlo. Seskočila s koně a pomalu se blížila ke skále. A opravdu, ze skály prosvítalo světlo a vycházel z ní zvláštní zvuk, jakoby někdo hrál na píšťalu. Emílie přišla blíže a uviděla schodiště, které vedlo do nitra skály. Ten zvuk, ta píšťala, nic tak krásného ještě neslyšela a tak se vydala za ním.
Pomalu sestupovala ze schodiště, a čím silnější byl zvuk, tím menší byl Emíliin strach. A když vstoupila do prostorného sálu, nevnímala již nic než ten zvuk. V tom se zahřmělo a sál zmizel. Ležela v těsné tmavé místnosti, jen vysoko u stropu bylo malé okénko, kterým dovnitř pronikalo světlo a čerstvý vzduch. Emílii bylo chladno a neměla ponětí kde je a jak se tam dostala. Až do večera. To se s odporným skřípotem otevřely masivní dubové dveře a dovnitř vstoupil ohavný stařec s orlím nosem a šedivým vousem v černém plášti. Byl již bez vlasů, ale hlavu měl pokrytou boláky. Představil se jako Sefirim, mocný černokněžník ze severní země. A ona, že má být jeho ženou, že si ji sám bude po tři léta vychovávat a pak ji vrátí otci a ten mu jí dá za ženu. Emílie začala plakat. Netušila kde je, jak by se odsud dostala a před ní byl hrozný osud.
Na hradě se čekalo na malou oslavenkyni, ale když se začalo smrákat a ona se neobjevila, začali mít všichni obavy. Král shromáždil Osm družin, které se měly rozjet do osmi směrů a Emílii hledat, najít a přivést. Sám se ujal vedení jedné z družin a vyjel spolu se svými muži. Když už byla tma tak hustá, že se nedalo pokračovat v pátrání, vrátil se král na hrad, ale dceru tam nenašel, jen jejího grošáka. Muži mu vyprávěli, že jej nalezli u temné skály a ve skále, že nalezli trůnní sál. Vše prohledali, ale našli jen koně, princeznin luk a malou truhličku položenou na trůnu. Král truhlu otevřel a uvnitř našel havraní pero a malý lístek. Král ztuhl, propukl v pláč a upadl do mdlob. Starý rádce Gulielmo sebral z podlahy lístek, na kterém stálo: "Třináctiletou Emílii pojmu za manželku, včas uchystej svatbu, neb jinak ji nespatříš. Sefirim, temný pán kouzel".
Do všech koutů země král rozeslal své muže, aby hledali jeho dceru a vyptávali se na onoho záhadného temného pána kouzel Sefirima, avšak po šest měsíců pátrali zcela marně. Nikdo koho potkali Sefirima neznal. Nikdo nevěděl, kde by mohl být a nikdo nezaslechl nic o princezně Emílii. Po šesti měsících bezvýsledného pátrání však přišel za králem Gulielmo, který strávil tento čas po starých knihovnách po celém království i v nejbližších zemích. Až v jedné z knih nalezl zmínku o severské legendě vyprávějící o starém havranu Sefirimovi. Havran patřil čarodějce Léthé a ta mu za věrné služby darovala lidský život, avšak havran žil dlouho předtím mezi lidmi a naučil se krutosti a bezcitnosti a tak se velmi rychle naučil i čarodějné formule z jejich knih a zaklel ji v sochu z černého mramoru. Od té doby sám obýval její sídlo, malou tvrz v horách severního království. Ale nikdo o něm více jak tři sta let neslyšel.
Vyslali tedy posly do severního království, ale i jezdec na nejrychlejším koni se k mořským břehům dostal až za tři týdny, pět týdnů strávil posel na lodi, než doplul k břehům severního království a než dorazil do královského města, trvalo mu to přes zamrzlé pláně celý měsíc.
Král severního království mocný Thornwald, vyslechl posla a slíbil učinit vše, co bude v jeho silách pro nalezení Sefirima a hlavně princezny Emílie. Ale lidé v království už dávno zapomněli na legendu o Sefirimovi a čarodějce Léthé a nikdo netušil, kde se její tvrz nachází. Celé tři měsíce trvalo, než se do královského paláce dostavila stará Hilda, vypravěčka z malé vísky v horách, která si legendu pamatovala a od své prabáby věděla, kde by se měla tvrz nacházet. V horách stínů za ledovým jezerem má být temný kamenný hvozd a za ním se prý nachází Léthina tvrz, dostat se do hor je samo o sobě těžké, ale projít kamenným hvozdem se povede jen chlapci, který nezná strach.
...
