Tohle je taková moje oblíbená hláška. Pouštět se do hyperfilozofického textu ani nemá smysl. Ale pro tuhle hlášku má jeden takový teoretický příklad.
Představte si že letíte sami vesmírnou lodí mezi dvěmi galaxiemi. Na loď jste se dostaly kdysi a už si to dobrodružství s vesmírními piráty ani moc nepamatujete. Jste na lodi sami a kolem se rozprostírá na první pohled obrovský prázdný prostor. Loď na které se nacházíte nabrala tenhle směr po průletu nějakou červí dimenzí do které jste unikali před piráty.
Na lodi nejsou žádné hodiny ani jiný ukazatel dnů měsíců či světelných let. Kolem vás se nevyskytuji žádné hvězdy široko daleko. Zkrátka jen vy a loď.
Nejdříve se vám ulevilo že piráti už nepronásledují loď a že průlet tou dimenzí nebyla totální anihilace. Po chvíli bloumáte po maličké lodi a hledáte nějaká vodítka navigaci komunikátor. Vzhledem k tomu že loď byla konstruována pro pohyb v naší galaxii tak její navigace jen hlásí že neví kde je a z komunikačního reproduktoru se jen ozývá šum. Celý ten stres z vás spadne a poté co se najíte přijde únava. Položíte se na lůžko a usnete.
Když se probudí jste chvíli zmatení. Kde to sem, kolik je hodin, jak dlouho jsem spal? otázky které vám běží hlavou a na které neznáte odpověď.
Tak co jak by jste se zachovali vy. V kolik by jste chodily spát? V kolik jedly? Jak by jste si udrželi nějaké pojítko v podobě času na té lodi? Co by pro vás byl čas?