Rád si dávám odpoledně podvečerní hodinový spánek. A ty jsou většinou plné velice zvláštních a živých snu. A protože tento byl obzvláště vypečený tak vám ho ještě za tepla nesu. Dost mě mrzí že si ho nedokáži vybavit úplně do detailu, ale asi by to bylo na takovou malou novelu. Neb ve skutečnosti od toho co jsem vyplodil je to plné detailů a rozhovorů. Speciálně ty rozhovory si nikdy moc nedokáži vybavit. Takže tady máte můj před pár minutami proběhlý sen.
Procházíme s ženou a dcerou nějaký obchod. Ona tam chtěla jít. A tak zavítám do takové uličky kde jsou knihy. Poukazuju jí po chvíli, že tam je Asimov a toho by si ona měla přečíst. Stroze mi to odmítá, chvíli ji o tom ještě přesvědšuji, ale marně. Jdeme za roh a tam jsou stoly. Najednou je s námi ještě její kamarádka, sedáme si k rohovému stolu v rohu a přinášejí nám polévku, všude jsou ještě knihy. Jednu si prohlížím a začínám jíst polévku. A listuji si knížkou v které se píše o pampeliškách. Jsem jí zaujat a ztrácím povědomí o své ženě dceři a kamarádce. V tom se objeví číšník a ptá se jestli chceme růžové víno. Chvíli přemýšlím mezitím nalévá ženě a kamarádce víno. Nakonec mi dojde když vidím co jim nalévá že to moc jak růžové víno nevypadá. Spíše jako burčák a já si říkám vždyť já piji růžové víno a mám skleničku na stole. Číšník mě obejde zprava a přestože sedím v rohu a mám tak stůl jak zleva tak zprava tak se nějak vměstná mezí mě a stůl. A jak se se švarným hovorem s ostatními u stolu naklání tak naklání i tu lahev-skleničku a já pozoruji jak mi polévá ruku a víno se rozlévá po ruce a rukávu. Když to celé na mě vyleje tak místo toho abych se rozčiloval jen mokrou ruku zvednu do vzduchu a nic neříkám. Jsou z toho trochu na větvi, ale díky mému úpornému gestu nakonec odněkud bere ubrousek a obkládá mi mokrou ruku a košili aby to vysušil. Do toho se mu vrhne pomáhat moje žena. Nějak to vyzní do ztracena, a já přemýšlím o tom že stejně budu mít mokrý rukáv a chci si jíst svoji polévku a chci hlavně číst knížku o pampeliškách. Chvíli je klid když v tom mě vyruší jeden pan z pro právě vypouklého koutu kde sedí ještě se dvěma kumpány. Vím že chce diskutovat a tak mu úhybnými manévry nedávám slovní prostor, protože se chci věnovat knížce. Pán je očividně z toho zklamán a začíná mluvit na celý prostor a jak se rozvášňuje tak nakonec začne pokřikovat na celou restauraci a pak náhle vyskočí vítězoslavně se promění v rytíře a zmizí ve zdi. Přemýšlím proč se mi to děje, vždyť minule tam taky zmizel jiný pán. Zkoumám obrys a stopy které po pánovy zbyly a přemýšlím o tom celém výjevu a uvažuji o tom jak minule zmizel ten druhý pán na tom stejném místě. Sedím za stolem a když už chci začít vypravovat hypotézu, tu děj skáče zpět před moje přemýšlení pán v duté rytířské zbroji uskakuje ze zdi s výkřiky a přilnává k druhé zdi nalevo od něj. Pozoruji to. Rytíř se vnoří do zdi část brnění je stále vystouplá a mění se v trezor, který se otvírá a rozdává ze sebe nějaké věci s obrázky. Uvědomuji si že to jsou čokolády s obrázkem. Strnule sedím a pozoruji jak se k trezoru sbíhají lidé-děti a odnášejí si čokolády. Když už je trezor skoro vyprázdněn, žena vyjádří že by také chtěla. Tak vstanu jdu tam, nakouknu do trezoru ale čokolády s obrázky už tam nejsou jen pár jiných čokolád v podobě figurek a šišek. Vrátím se s prázdnou ke stolu a popisuji ženě co tam bylo a jak mi před očima rozebrali poslední čokolády s obrázky. Žena je zklamaná... že to sbírá a že to její rodina jí po kilech. A tak přemýšlím a nahlas pronesu do prostoru "Tak toho koupíme kilo."
A probudím se.