To, jak se postupem času měnila má vysněná povolání, už víte, takže je čas se podívat na zoubek i snům ostatním.
Sen jako věštba?
Pojem Déjà vu asi znáte. Filozofové sice tvrdí, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, ale přece jen se občas u nějaké události nedokážete ubránit pocitu, že jste to už někdy zažili. Pak samozřejmě přemýšlíte, kde a jak se vám podobná událost mohla stát. U mě to většinou skončilo u snu.
Stalo se mi to například cca v 9 letech. V devíti jsem jela na svůj první tábor. Ten klub, oddíl, nebo jak se tomu nadává, si říkal Arnyka (za íčko neručím) a patřil dětem našich sousedů. Ty děti už byly samozřejmě dospělé. Krom táborů, dostala jsem se všeho všudy akorát na dva (proč už je jiná historka), se občas jezdilo na nějaké jednodenní, ale i vícedenní výlety. Dejavu mám spojené právě s tím vícedenním.
Bylo to, myslím, někdy na podzim, kdy se sebralo pár děcek z oddílu a jelo se na túru na chatu těch sousedů. Aby to ale nebylo zas tak jednoduché, tak jsme vystoupili z autobusu hooodně daleko od ní a jednu noc jsem přespávali ve stanu. Úplně živě si pamatuju, jak mi rodiče výjimečně na cestu zabalili colu a mně se v noci chtělo hrozně čůrat. Limonády jsou totiž pro mě hrozně močopudné. Proč to ale zmiňuji. No, jednoduše se mi nedařilo se dostat z toho stanu ven. Ten zip nějak nefungoval. Jestli jsem musela budit někoho ze spoluspáčů, aby mi otevřeli, si už nepamatuju, ale stan zůstal celý (nebyl prořezán) a do flašky, ne-li do spacáku, jsem taky čůrat nemusela.
Ráno jsme opět vyrazili. Jak jsme dorazili na místo určení, tedy na tu chatu, tak jsme odhodili svých pět švestek a byli nuceni dělat nějaké táborové aktivity. A tam k tomu právě došlo. Jeden z kluků se, nevím proč, hrabal v obří hromadě listí, která běžně sloužila jako takový kompost a najednou z ní něco vytáhl. Byla to šňůrka, na které visel zub. Takový ten malý ostrý tesák. V tu ránu jsem ztuhla. Vždyť to už se mi někdy stalo! Teda prd, to už se mi někdy zdálo! No, tyvole fakt, vždyť to se mi před pár rokama zdálo! Začala jsem to všem říkat. Jak na mě koukali a nebo co mi na to říkali si už bohužel napamatuju, ale beztak že mě měli za blázna. Ale mně se to fakt zdálo. No nekecám. Kolik asi za život potkáte lidí, co vyhrabou v hromadě listí náhrdelník se zubem.
Od té doby jsem to zažila ještě několikrát, ale podrobnosti si bohužel nepamatuji, asi jako většinu snů, které se mi kdy zdály. Když se mi to ale stalo, tak jsem si říkala "Wow, vždyť já umím předvídat budoucnost! Takže teď až se mi bude zdát nějaký super sen, tak se určitě splní!" Nesplnil.
Strašidelné sny
Tak samozřejmě i mně se občas zdál nějaký strašidelný sen. Poslední dobou je ale moc nemívám, protože se snažím dodržovat takový svůj večerní rituál. Není to vyčůrat, pomodlit se a spát, ale nepřežrat se, vyčůrat a spát. Docela to funguje, od té doby jsem zlých snů prostá.
Opět si nepamatuji všechny, ale nejvíc se mi do paměti vryl jeden sen, který se mi zdál hnedka několikrát. Byla jsem malá a šlo v něm o to, že mě honili nějací mimozemšťané a já jim furt utíkala a schovávala se všude možně. Třeba jsem se zahrabala na nějaké skládce do odpadků a nebo v nich jednoduše vyhrabala nějaké hadry a převlíkla se, abych mohla nepozorovaně jet MHD. Jestli se jim ale povedlo mě chytit, nevím, většinou jsem totiž běžela na záchod se vyčůrat a trochu si vypálit oči a probrat se světlem z žárovky.
Mezi další strašidelné sny patřily jakási divná stvoření, která nám lezla z nádržky u záchodu. Vzhledem bych je přirovnala asi ke strašilkám (takový ten brouk, co vypadá jak klacík), ale brouci to nebyli a byli o dost větší a asi i chodili po dvou. Záchod v tomhle případě nebyl zas tak příjemné a bezpečné útočiště, ale stejně jsem na něm skončila.
A samozřejmě nesmím zapomenout na vetřelce. O těch se mi taky pár snů zdálo.
Spíš, či nespíš?
Celkem nedávno se mi stala taková veselá příhoda. Teda veselá je až teď, tenkrát byla docela strašidelná jak pro mě, tak pro mého přítele.
Můj úhel pohledu:
Spala jsem a zdálo se mi, že mi po peřině běhají nějaká malá zvířátka. Zpětně jsem usoudila, že to byly malé vylíhnuté želvičky, ale ty to nejspíš nebyly, protože jsem se najednou probudila, sedla si, odhodila peřinu, přišoupla se k příteli a začala mu říkat: "Pomoc, něco mi leze po peřině!". On se nejdřív vyděsil a pak se několikrát zeptal: "Co?" a já mu odpověděla úplně stejně. Pak zavládlo ticho, odpověď ani objetí jsem z něj nedostala a on mě pak přikryl peřinou. TOU PEŘINOU, NA KTERÉ SE HEMŽILY TY MALÉ POTVORY! Ztuhla jsem, v duchu jsem panikařila. Pak jsem se ale najednou uklidnila a spala dál.
Jeho úhel pohledu:
To si tak spím a najednou do mě něco strčí a nasere se na moji půlku. Otevřu oči. Jana tam sedí s mele nesmysly.
Já: "Co se děje?"
Jana: "Fasdjflhaeijlakhdfowhkfua."
"Co?"
"Gakdfkhaeofkvaldflaksfkfsadg."
Nemám páru, co jí hrabe, ale docela mě děsí. Tak ji prostě přikryju peřinou a jdu spát dál.
Byla to spánková paralýza, nebo proč ze mě nevycházela ta slova, co jsem říkala? Kdo mi to vysvětlí?
Pak se mi taky dost často stává, že když ležím v posteli a pomalu usínám, tak sebou občas škubnu. Vždycky to svedu na to, že už jsem asi skoro spala a zdálo se mi, že padám, ale kdo ví. Třeba jsem jen posedlá.
A ty pěkné sny...
...si nikdy nezapamatuji. Vždycky si pamatuju jenom ty strašidelné a ostatní jsou NSFW.
Obrázek je opět z pixabay