Včera jsem byl na kafe s kamarádem. Takový pohodový typ, trochu flegmatický, ale otevřený novým věcem. Téměř vždy přijde s nějakou novinkou nebo nějakým nápadem na vydělávání peněz a já vždycky poslouchám, protože oba sdílíme stejnou nechuť stát se korporátním nebo jiným otrokem, který je odkázaný na trh práce a na náladovost svého otrokáře. Jenže takhle to je s tím mým kamarádem už několik let a skutek utek, jak se lidově říká. V čem je problém? Můj kamarád je hodně líný a pohodlný. Nejraději by byl, kdyby nemusel dělat vůbec nic nebo kdyby za něj všechno oddřeli ostatní. Zkrátka a dobře, žije ve své malé iluzi, že mu jednou budou pečení holubi lítat sami do pusy. To mi připomíná ten starý vtip, jak chodí jedna bába pořád do kostela se modlit za to, aby vyhrála ve Sportce. A tak to jde týdny a měsíce, až to Bůh nevydrží a celý rozpálený jí odvětí: "No tak si tu Sportku aspoň už konečně podej!"
Proč o tom vůbec píšu? Včera mě to tak trochu víc trklo a začal jsem uvažovat. Kolik je na světě takových lidí, co mají sny a cíle, ale žádnou snahu nebo vůli je zrealizovat? Kolik lidí přes různé možnosti a vymoženosti dnešního vyspělého světa není schopno "vstát" a začít něco dělat? Jak mnoho z nás jistě ví, samo se nikdy nic neudělá. I zde na tomto webu se člověk musel nejprve zaregistrovat, pak se začít zajímat, číst, psát, komentovat, apod. Ani zde není nic zadarmo, byť se to někomu může takhle na první pohled zdát. Ale to jsou paradoxně ti, kteří to nevydrží a při prvním náznaku toho, že je potřeba vyvíjet nějakou větší iniciativu, tak to vzdají a dál hledají nějaký snadnější způsob.
Čím to je? Důvodů může být několik. Může to být třeba jejich povaha nebo nedostatek vůle a přílišná lenost něco udělat. Třeba je v tom i paradoxně to, že v dnešní době má člověk kolem sebe tolik možností a má se nejlíp, jak se za celou historii lidstva obyčejný člověk mohl mít. Často se mluví o tzv. zóně pohodlí, kdy člověk není schopný vystoupit ze svého zažitého stereotypu, který mu dává určité pohodlí, byť si třeba na spoustu věcí stěžuje nebo by se chtěl mít lépe. Taky by se to dalo posunout ještě dál a mluvit o tzv. zóně přežití, kdy má člověk díky dnešní době dostačující minimum na to, aby přežil a nemusel se krčit někde pod mostem jako nějaký bezdomovec bez práce.
Lidé by se samozřejmě chtěli mít lépe, chtěli by toho mít víc, atd. Ale jistě sami vidíte a chápete ten rozdíl mezi "chtěl bych", "chci" a "chci a jdu si za tím". První skupina lidí ("chtěl bych") si to pouze přeje, ale zůstane to jen v jejich hlavě, nikdy pro to sami nic neudělají. A to je právě ta klíčová otázka: "Jak moc to doopravdy chci?" Pokud si jen představujeme jaké by to bylo, pak to nikdy nebudeme mít. Ale pokud to chceme natolik, že se "zvedneme" a začneme pro to konečně něco dělat, to už je jiná. Předpokládám, že většina lidí zde si tuhle otázku už zodpověděla a ujasnila si to. Ale někdy je třeba si tyhle otázky a odpovědi na ně opět připomenout a osvěžit. Ať už se to týká studia, práce, podnikání, kryptoměn, steemitu, prostě čehokoli, co je pro vás ve vašem životě nějakým způsobem důležité.
Mějte se, přejte si a dělejte. Samo od sebe se nic neudělá.
Polemistes