Někteří lidé neplánují. Prostě jen tak žijí daným okamžikem a nechávají se unášet vlnou přítomnosti. Co jim nabídne budoucnost, to příliš neřeší a spíš se nechávají překvapit. Ačkoli shledávám na tomhle přístupu něco přitažlivého a zároveň smysluplného, přesto si myslím, že člověk, který někam směřuje nebo má nějaký cíl nebo ví, kam se chce dostat, tak takový člověk se zkrátka bez plánování neobejde. A základním stavebním kamenem plánování je stanovování dílčích cílů.
Samozřejmě, nic by se nemělo přehánět. To platí i pro plánování. Ne nadarmo prohlásil francouzský filozof a nositel Nobelovy ceny za literaturu Henri Bergson o plánování, že jakýkoli plán je vlastně omezení. Ano, s tím naprosto souhlasím. Omezení ale nemusí být vždy negativní, pokud vás omezí od zbytečných úkonů a impulzů, které jen odvádějí vaši pozornost. Člověk by podle mého názoru samozřejmě měl žít i přítomným okamžikem, ale neměl by se jím nechat naprosto strhnout. Proto je užitečné klást si určitá omezení v podobě dílčích i dlouhodobých cílů. Podle mě lze skloubit obojí, žít přítomným okamžikem i plánovat. Ale jak už jsem říkal, ani jedno, ani druhé by se nemělo příliš přehánět.
Jak si ale správně stanovit cíle? U dlouhodobých cílů je to vcelku jasné. Tam jde většinou o dosažení titulu, povýšení v práci, vítězství v olympiádě nebo třeba pravidelně profitující profil na steemitu. K dlouhodobým cílům je užitečné stanovovat si dílčí, průběžné cíle. Tím si jednak kontrolujete svůj postup a držíte se správného směru, a jednak vás to nutí pracovat na svém dlouhodobém cíli průběžně a mít ho neustále na očích.
A jak na dílčí cíle? Možná se vám už stalo, že jste si stanovili takový dílčí cíl, např. za období jednoho měsíce získat dvacet followerů na steemitu a zvýšit si reputaci o deset bodů. A tohohle cíle jste dosáhli už v polovině měsíce. Je to důvod k oslavám? Částečně ano. Částečně to také znamená, že jste se podhodnotili a stanovili si malé cíle. Mnohem více motivující je, pokud se vám nepodaří cíl splnit třeba jen o kousek. Víte, že na to máte, ale zároveň víte, že ještě můžete být lepší. Tohle zjištění vás může nasměrovat k rychlejšímu efektivnějšímu růstu. K větším výsledkům. Proto se mi líbí myšlenka, kterou bych přirovnal k jedné ze základních myšlenek bojových sportů. Pokud chcete zasáhnout svůj cíl, musíte mířit vždy cca deset centimetrů za něj. V bojových sportech to znamená, že pokud chcete dát úder do boxovacího pytle, nemáte mířit na vnější obal tohoto pytle, ale cca deset centimetrů za tuto hranici, Máte chtít udeřit pytel zhruba někde uvnitř.
A stejné je to i u stanovování cílů. Nemáte mířit na hranici, která je pro vás bezproblémová či snadno dostupná, ale lehce za ni. Ale zároveň byste neměli mířit příliš daleko, aby váš cíl byl vůbec realizovatelný, jinak by se mohla dostavit frustrace. Zkrátka mířit tak, aby to pro vás byla výzva, abyste museli vyvinout opravdu úsilí, ale aby to pro vás bylo uskutečnitelné a uvěřitelné. A pokud ten cíl dosáhnete, tak jej příště posuňte zase o kousek dál.
Tahle metoda stanovování dílčích cílů vás může posunout vpřed, zefektivnit vaše výsledky a přiblížit vás blíže k vašemu cíli. Při tom ale nemusíte zapomínat žít tady a teď. Nejde o to samou snahou a honěním se za svými cíli zcela rezignovat na tady a teď, na svůj současný život i drobné radosti. Skloubit lze podle mě obojí. Jen si každý musí najít svůj vlastní rytmus a svou vlastní harmonii.
