Včera jsem zaskakoval za kolegu v práci. Má nemocnou těhotnou přítelkyni, a tak jsem projevil jako správný charakter a vzal jsem mu směnu, aby se o svou polovičku mohl starat. No a v práci jsem se potkal zase s jiným kolegou. Nejprve bych rád objasnil, že toho kluka mám docela rád. Říkám to proto, aby si někdo třeba z následujícího textu nemyslel, že proti němu něco mám. On je v pohodě a vždycky se s ním pobavím. Je tady ale jedno velké ale. No dobře, těch ale je tady víc.
Kde mám jen začít? Tomu klukovi je devatenáct let. Je to tedy ještě takové nevyzrálé a nevycválané ucho, ale musím ho zase pochválit, že se už na svůj věk neobvykle osamostatnil. Jenže. Tenhle kluk má v hlavě tak trochu vymeteno. Chce dělat vrcholovou kulturistiku. A podle jeho vlastních slov chce být "co možná největší". A to se bavíme o objemu svalové hmoty, samozřejmě. To, že tvrdě maká a pravidelně dře v posilovně, to mu nemůžu upřít. Jenže taky si tak trochu přisypává, jak už to občas bývá. Ano, mluvím tady o steroidech, růstovém hormonu a dalších zakázaných látkách. Na téma těchto látek se nebudu vyjadřovat, každý na to má jistě svůj názor. Jenže tenhle kluk dá měsíčně za tyhle suplementy přes osm tisíc. A když k tomu připočteme náklady na jídlo, kterého denně spořádá taky skoro tuny, tak mám pocit, že pak už mu z jeho malého platu nezbude ani na nájem.
Dobře, finanční inteligence a plánování ani nebude jeho silná stránka. Jenže ono kvantum zakázaných látek hodlá brát v kuse, pořád a bez přestávek. Co to dlouhodobě může udělat s jeho tělem a zdravím, to se radši ani nechci dovědět. Ale pojďme dál. Našel si asi před měsícem přítelkyni. Té je třicet dva let. Takže ano, je o třináct let starší než on. A má sedmiletou dceru. Nedávno se odstěhovala od bývalého přítele, který je chorobný žárlivec a údajně ji mlátil. Je to pokladní v obchodě s potravinami a podle všeho taky moc rozumu nepobrala. Po týdnu vztahu po kolegovi už chtěla dítě. A kolega o tom vážně uvažuje. Prý se zamiloval a je to ta jediná a pravá na celý život. A jako by toho nebylo málo, tak si pořídil celkem nákladného psa a nové auto (vážně nevím, kde na to bere peníze, ale obávám se, že za pár let mu bude hrozit exekuce).
To je takové menší představení mého kolegy. A zkrátka ve všem, co dělá, je vidět, že moc té inteligence nepobral. Když to řeknu přímo, tak on je prostě hloupý. Ale nehorázně hloupý. I když ho mám rád, tak je to bohužel tak. Co je na tom ale nejzajímavější je to, že přes všechen nedostatek finanční gramotnosti, přes všechny možné budoucí problémy se zdravím nebo s exekucí, a přes všechny nesmyslné věci, které ten kluk dělá, přes to všechno je šťastný. A přijde mi, že ve většině věcí je o dost šťastnější, než jsem já. Je to svým způsobem smutné zjištění, ale je to tak. Asi jsou vážně hloupí lidé šťastnější než ti inteligentnější. Někdy si říkám, jestli bych nebyl raději hloupý a šťastnější. Ale pak mě to přejde a řeknu si, že za těch pár bodů inteligence navíc mi to stejně stojí.
