Když jsem byla malá, vedla jsem si sešitek, do kterého jsem si zapisovala sny, které se mi zdály. Některé byly děsivé, jiné nesmyslné, další zase přeslazené. Sešitek pořád mám. Ráda si občas mé dětské sny přečtu a usmívám se u toho. Pár snů si dokonce stále vybavuji. Dodnes mi v hlavě utkvěly dva strašidelné.
zdroj: pixabay.com
Sestřenice – Byla jsem v obývacím pokoji. Na pohovce si hověla má sestřenice. Ta se však najednou zvedla a pod ní byla má sestra. Celá modrá. Lekla jsem se toho a utíkala jsem přes chodbu ke dveřím, které vedou na schodiště. Věděla jsem však, že sestřenice mi dýchá na záda. Tak jsem se skulila do klubíčka. A tím sen končí. Nevím proč, ale v té době mě neskutečně vyděsil. S odstupem času mi tak strašidelný nepřipadne. Ale mé dětské já to polekalo.
Tamagotchi – V dětství jsem sdílela pokoj se sestrou. Měly jsme poschoďovou postel. Já spávala nahoře. Vlastnila jsem červené Tamagotchi. Zdálo se mi, že slyším zase ten jeho otravný zvuk. Opět se dožadovalo pozornosti či jídla. Naklonila jsem se z postele a viděla jsem, na mém psacím stole stojí obrovské Tamagotchi. Najednou vyskočilo a přisálo se mi na obličej. Nedokázal jsem křičet ani se pohnout. Zaplavila mě neskutečná hrůza. Probudila jsem se a splašeně mi bušilo srdce. Málem jsem se počůrala.
Musím se s vámi podělit o jednu zvláštní schopnost, kterou ve snu oplývám. Jednoho dne jsem si ve snu uvědomila, že je to sen. Sen, který se mi nezamlouvá. A já z něj chtěla vyskočit. Jenže jak to udělat? V tom snu jsem se nad tím zamyslela a řekla jsem si, že když z počítačové hry můžu vyjet tlačítkem esc, mohlo by to jít i ve snu. Hm… a ono to vážně šlo! Od té doby jsem mnohokrát tohle tlačítko ve snu použila. A téměř vždy se mi povedlo ze snu vyjet. Musím si však uvědomit, že je to sen. Pokud si to má snová Si neuvědomí, tak mi je tlačítko esc k ničemu.
Také ve snu dokážu většinou létat, avšak bohužel dosti komickým způsobem. Musím začít mávat rukama. Je to dosti fyzicky náročné. Doporučuji vám najít si jiný způsob 😉
Sny mají docela velký vliv na mou náladu. Když se mi občas zdá něco krásného, nebo jen inspirativního, tak pak na daný sen musím téměř celý den myslet. Přemýšlím, jak by mohl pokračovat. Domýšlím různé detaily, občas ho přetvořím v příběh, který pak přesunu na obrazovku počítače (jeden takový příběh má již přes 100 tisíc znaků ve wordu). Takový sen mi dokáže neuvěřitelně pozvednout náladu. Létám pak v oblacích. Připadám si jako zamilovaná, nebo prostě jen poblázněná. Zvláštně se pak usmívám a mám náladu tancovat.
Samozřejmě občas mi nějaký sen může celý den, nebo jeho část, dosti znechutit. Dokonce si ho ani nemusím pamatovat. Člověk se prostě probudí s podivným pocitem, jako kdyby něco ztratil, nebo se mu něco špatného přihodilo, ale ani za nic nedokáže přijít na to co. A pak nad tím celý den musí dumat, se staženým žaludkem, knedlíkem v krku a téměř slzami v očích. Sám sebe se neustále ptá, proč se cítí tak zle.
Také příliš neholduji snům o škole. Většinou se mi v nich pomotají spolužáci a předměty ze základní či střední školy, někdy i z výšky. Častokrát v nich mám psát písemku, třeba z němčiny, a přitom už německy nedokážu žblechtnout téměř ani slovo. Panikařím v nich a nedokážu pochopit, proč jsem se na písemku neučila. Je to děsně nepříjemný pocit. Tyhle sny se mi pravděpodobně příčí více než nějaké hororové, kde se mě pokouší někdo zabít. Je zvláštní, že ze školy nemám nějaké špatné vzpomínky, na písemky jsem byla vždy připravená, a přesto se mi zdají tyto slátaniny.
Spím většinou poklidně. Jen jednou se mi zdálo, že jsem šíleně zakřičela. Vzbudila jsem se a můj tehdejší přítel na mě vyděšeně zíral a ptal se, co se to děje. Opravdu jsem ze spánku křičela. Samotnou mě to překvapilo, protože se mi do té doby nic podobného nestalo. A jednou jsem se ve spánku prudce posadila. Stejně, jako to vidíte ve filmech, když se někomu něco zlého zdá a probudí se celý vyděšený. Ani v jednom případě si však nepamatuji, co tomu předcházelo. Co mě tak vylekalo, že mě to donutilo zakřičet nebo se posadit? To už se nikdy nedozvím.
Párkrát se mi stalo, že se mi zdálo něco tak děsivého, že mi po probuzení zběsile tlouklo srdce a já se nemohla pár sekund ani pohnout. Spíše jsem se tedy nechtěla pohnout. Cítila jsem prsty na nohách, ale byly úplně ztuhlé. Já byla celá ochrnutá hrůzou. Měla jsem pevně semknutá víčka, snažila se vydýchat ten hrozný zážitek, který jsem prožila ve snovém světě, a poslouchala, zda v pokoji kromě přítele a psa přeci jen není něco (spíše někdo), kdo tam nepatří. Vždy jsem se po pár sekundách uklidnila, obhlídla pokoj, zachumlala se do peřiny a spala pak dál.
V poslední době se mi bohužel moc snů nezdá. Nebo si je nepamatuji. A mně to chybí. Chci, aby se mi sny zdály. Ale hlavně si je chci pamatovat. Nebude mi záležet na tom, zda budou romantické, nesmyslné či děsivé. Sny jsou pro mě důležité, protože jsem typ člověka, kterému se říká snílek. Ráda vymýšlím různé příběhy a dumám nad tím, jak by mohly pokračovat. Takto si ráda domýšlím i sny, ty dobré i ty zlé. Jen ne ty o škole! Ty mi za nějaké domýšlení nestojí.