Jestli jsem se letos někde ocitl v nebezpečné situaci, bylo to dozajista v Albánii. Nevím jestli je to jen typická realizace stereotypu, nebo čistá náhoda a štěstí v neštěstí. Ať je tomu už jak chce, holí fakt, že o tom teď mohu psát, může napovědět o jistém happyendu.
Jak je tomu asi ve všech zemích světa, když vás někdo doslova nezabije, pravděpodobně zažijete nejhorší momenty svého života s policií. I ta vás sice někdy dokáže zabít, ale to je řekněme, zatím jen v nejextrémnějších z případů. Ani mě tomu nebylo jinak a příběh o který s s vámi dnes pondělím, dokázal přinejmenším zkazit náladu možná i na pár dní dopředu. Stál jsem se totiž subjektem k investigaci ani jsem nemrknul...
Začneme tedy úplně od začátku. Na mém měsíčním pobytu v severní Albánii jsem se více-méně každý den vydával na obhlídku terénu na biciklu. Ať už k jezeru, nebo do hor, bral jsem si s sebou flašku vody, nůž a sluchátka. Tentokrát tomu nebylo jinak, s tím rozdílem, že místo kam jsem se původně vydal bylo v plamenech. To mě ale v žádném případě neodradilo od plánovaného výletu, i když jsem už z dálky viděl ohromný kouř a možná to měl zabalit na úplném začátku.
Moje nátura se ale měla k výletu k požáru ještě více než jen k obyčejné přehradě za všedního dne. Už po cestě to vypadalo na oblast plnou podivínů. Osly, kuřata, krávy a motorky se promenádovaly po vedlejší silnici vedoucí k místu požáru. Já jsem se na kole protloukal skrze domorodce a sklízel zvláštní pohledy každých pár minut.
Když jsem dorazil k přehradě, bylo mi už jasné že tady si asi nezaplavu a plán se změnil na čistý "sightseeing" požáru. Vydal jsem se tedy po zarostlé pěšině, kamsi směrem k plamenům a doufal, že najdu pěkný trail na kolo, nebo alespoň zajímaví úhel pohledu pro fotky kouře. Pár set metrů a kolo už sotva tlačím a prodírám se bodláky. Opouštím tedy i bicikl a jdu ještě kousek pěšky, kam až mi to moje gumové pantofle dovolí. Udělám si jednu fotku a v tom slyším přijíždět motorku.
Na nějaký sovětský Babettě přijíždí místní domorodec a skenuje mě pohledem od hlavy k patě. Říkám mu "helou" a že jsem z Česka a že je to hustej požár... On se tváří jak kdybych mu ukradl pět kuřat a není s ním moc do řeči. Vydávám se tedy zpátky na zpevněnou cestu a udělám ještě pár fotek než sjedu z kopce a zjistím že podivín na motorce je mi v patách a ohání se starou Nokií, jak mačetou.
Říkám si co je to za chlápka s motorkou a proč je furt za mnou. Doklapne mi to až zpátky ve městě kde do mě málem vrazí policejní auto jak v Kobře 11, vyskočí tlusťoch jak policajt ze Simpsonových a chytne mě za biceps a začne na mě řvát něco albánsky. Podivín na mopedu nás dojíždí a vylézá i řidič, druhý agent Smith a začíná rozhovor. Nemám tušení o co jde, nebo alespoň do té doby než vidím týpka z mopedu něco hulákat na policajty. Pak my dojde, že to byl on kdo zmobilizoval v neděli odpoledne půl služebny a teď se to bude muset vyšetřovat.
Probíhá prohlídka všech mích kapes a je mi zabaven nůž ze Skopje. Můj oblíbený. Škoda, ale vzdávám se ho víc než rád po jistých historkách co jsem slyšel o nožích a Albánii. Policajt co mluví anglicky se mě ptá jestli kouřím, myslím si, že je po všem a nabízí mi cigáro, směju se a odmítám, byla to ale řečnická otázka: "V tuhle chvíli je lepší říct, že nekouříš vysvětluje."
To už přijíždí dodávka plná polišů a ptají se, jak to vypadá. Naštěstí je mladému řidičovi, co mluví anglicky už jasné, že jsem oheň nezaložil a stojí na mé straně. To je ovšem jen začátek celého procesu.
Abych to trochu popohnal, přesuneme se už na policejní stanici, kde jsme netrpělivě vyčkávali příjezd místního Colomba. Po dalším zhruba půl hodinovém čekání, se opravdu zjevil pupkatej plešatec s očima jak jehly a začal výslech nanovo a už pořádně. Hodnej policajt dostal pauzu na kafe. Na vlastní kůži zažívám co to je psychologický nátlak a zaujatě sleduji všemožné taktiky na mě praktikované. Zatloukat, zatloukat, pamatuju si z nějakého filmu... Naštěstí nemám co zatloukat a celá situace se jeví spíš teatrálně než hrozivě. Po zhruba třech identických výpovědích se tedy vydáváme k psacímu stolu a jdeme zpracovat report. To vše za přítomnosti divnýho Albánce s mopedem. Za mé asistence s klávesnicí, po čtyřech cigárech na komisařovo straně a dalším nátlaku mi dává čistý papír a chce abych to celé napsal ještě jednou v mém vlastním podání.
To už doufám je poslední úkon co musím vykonat a píšu to od boku ať už je to z krku. Po cestě z kanceláře, mi policajt vysvětlí že kdo založil požár půjde bručet, já s ním souhlasím a on mi sdělí, že se na mě pojede zeptat do hostelu. Nemám u sebe totiž žádné doklady a to to celé asi trošku zkomplikovalo. A nebo si se mnou hrají jak s děckem na letním táboře... Když se komisař vypaří, jinej potentát s pistolí mi sebere telefon a zavře do šatny na převlékání. Vidím z ní na recepci a sleduju jak se střídá směna a obtloustlý ochránci zákonů mě sledují jak opičku v Zoo. Vskutku veselá situace.
Po nějaké půl hodině nucené meditace mě propouští zase jinej chlápek, neumí ani slovo cizím jazykem a když mi vrací telefon, chce na mě číslo. Na to je nám už ale jazyková bariéra příliš veliká, já mu řeknu tak nějak italsky že nemám kredit a že jdu domu. To už mě další polda nazývá pyromanem, protože to je jediný cizí slovo co zná a směje se. Tak se taky zasměju a jdu si po svejch... Štěstí v neštěstí, nebo to něco vypovídá o celé zemi. Je Albánie policejní stát? Nebo se ti lidé jen snaží dělat svou práci? Jako vždy, řekl bych, leží pravda někde mezi. Pro letošní léto ovšem zážitek číslo jedna. Smutné, ale člověk v této době musí být rád za jakoukoliv zábavu. Asi tedy začnu místo do hospody chodit na policejní stanici. S klukama je někdy fakt prdel.
Tomash Dvorzak