Prožíval jsem jeden z mnoha stejných tuctových pracovní dní. Stejný rituál, stejní cestující. Stejné věty. I stejný čas na přestávku na stejném místě. Sotva co jsem si rozbalil svačinu.
„Buch.“
Ozvala se dutá rána. Parkuji pod stromy. Asi nějaká větvička nebo žalud. Pomyslel jsem si. Za chvilku zase: „Buch, buch.“
To už se mi zdálo podezřelé. Svačinu si odkládám na přístrovou desku a otevírám dveře. Se sykotem se otevřou. Obcházím autobus. Nikde nic. Rozhlížím se po okolí. Všude klid, jak v neděli. Až na.... Něco si mihlo na kraji mého zorného pole.
Za předním oknem je hotový tanec. „No to mi ho teda vyndej“, tiše jsem si zabrblal. Celé ptačí hejno a zrovna u mojí svačiny.
Zatím si ji nevšimli. Pospíchám zpátky ke svému busu a ke své svačině. Nestačím se divit s jakou jsem byl hned vykázán z autobusu ven.
„Jízdenku! Nemáš? Tak ven, nebo tě klofnu.“ Než se naději, mám uštědřený kopanec do holeně od Modrého. Na poslední chvíli beru si svou svačinu a prchám do bezpečné vzdálenosti několika metrů.
Po chvilce, když se nový šofér začíná nudit. Pokusím se vyjednávat. Uloupnu kousek chleba a opatrně nabízím. Klof. Ulamuji další kousek. Klof. Zdá se, že je vhodná doba na vyjednávání. Ukazuji, kde má správně řidič sedět. Na sezení je židle a volant je na točení. Modrého to také zajímá a chce být také řidičem. Tak se mi naskytuje nevídaná podívaná. Autobus se dvěma řidiči a jedním cestujícím. Toho jsem zahlédl na předních sedadlech.
Nakonec se z opeřených chlapíků vyklubala fajn banda. Jak se rychle objevili, tak zase zmizeli. Jen něco pípli o nějaké důležité misi a autobus jim v takovém případě k ničemu není. Protože pořád upřednostňují leteckou dopravu před pozemní. To víte, kočky. Jediné co mi po jejich návštěvě zbylo, byl prázdný papír od svačiny a tohle na sedačce.
