Povím vám krátký příběh. O tom, jak jsem zvítězil sám nad sebou. O tom, že nepoužívám platební kartu v obchodech, jsem už psal. S tímto právě souvisí, že čas od času musím stejně onu kartu vzít do ruky a vyrazit si vyzvednout keš. Tuto činnost nazývám: podojit bankomat. Kvůli podobnosti s dojením krav, kde se také ždímá do poslední kapky. Né, že bych vybral obsah celého bankomatu, ale svůj účet skoro ano.
Nějak takto vypadal můj pohled do vlastní peněženky. Ještě se tam krčilo několik posledních stokorun a bály se, že je utratím. O tom jaká je dopravní situace v našem okresním městě jsem již také psal. V tuto dobu je rychlejší chodit pěšky a svůj plechový povoz nechat na okraji na záchytném parkovišti. Navíc si procházkou uděláte něco pro své zdraví, které vám vylepší vdechování výfukových plynů od vozidel stojích v kolonách, kolem kterých procházíte.
Cestou jsem sledoval kolemjdoucí. Většinou někam pospíchali. Vcházeli do obchodů, jiní zase vycházeli. Ti co seděli ve svých plechových povozech, netrpělivě vyhlíželi před sebe, proč ten před ním nejede. Těm jsem moc pozornosti nevěnoval, převážně jen, když mne pouštěli na přechodu. Věnoval jsem pozornost lidem, kteří šli proti mne. Na co myslí? Kam míří? Nic jsem se nedozvěděl, ani nevytušil. Také chodím svižnější chůzí. Byli to jen krátké pohledy do očí. Dost krátké na to, aby šlo zaostřit něco konkrétního.
Než jsem se nadál, stojím u bankovní mašinky. Nechávám přístroj spolknout mou kartu. Pomalu zajíždí. Zběžně kontroluji, jestli si nevšimnu něčeho podezřelého. Periferním viděním sleduji bezprostřední okolí. Hlavou mi bleskne několik otázek. Je ta karta pravdu moje, když je na ní moje jméno. Nebo je pořád banky. A co ty peníze, jsou také moje? Vždyť na nich, pro změnu, není ani moje jméno. Rutinně zadávám pin a další instrukce pro výběr. Chvilku to rachtá a pak se otevřou dveře vedle a vyjde osoba.
"Že by dneska bankovky vydávali osobně?" pomyslel jsem si.
Naštěstí nikoliv. To jen další klient vycházel z pobočky banky. Bankomat dorachotal a vyplázl na mne jazyk složený z bankovek. Kartu mi vrací také. Ukládám vše do své portmonky a s pocitem vítězství se vracím. Právě v tuto chvíli jsem přestal mít strach, z čeho budu žít další měsíc.
Cestou jdu okolo spousty výloh, hodně obchodů s nejrůznějšími druhy zboží. Lidem se už do očí moc nedívám, dívám se do výloh. V myšlenkách se nejsem schopen odpoutat od věcí, které najednou chci a mohu si koupit. Věci, které chci, ale nutně nepotřebuji. Tu vidím knihkupectví, tu elektronika. Ha cukrárna. Snažím se tyto pocity odsunout stranou a přemýšlet racionálně. Další knížky nepotřebuji, elektroniku už vůbec ne. Další cukry přijímat také nemusím. Pro dnešní den jsem eliminoval touhu utrácet své vydělané peníze a celý obnos jsem přinesl i domu. A pak mi došlo, co jsem viděl u protijdoucích lidi, když jsem šel pro své bankovky. Byli ovládány svou touhou utrácet a kupovat. Byl totiž výplatní termín a většinu lidí opustil strach z peněz a ovládla je touha je utrácet.