Tak a konečně je to tady. Ptáte se co? No přeci já a pár řádků o mě.
Bazzy jméno mé, jsem britský , krátkosrstý a krémově-modrý kocour.
Starý už 9 let, ale kdo by to počítal že. Ke své historii musím říct, že šest let jsem měl svůj domov u původních páníčků. Nežil jsem si špatně a hlavně jako mladý kocourek jsem byl milován a hýčkán. Jenže jak šel čas, páníčkům se narodilo miminko a já se stal najednou přítěží. Byl jsem hlavně kocourkem, který měl možná nahrazovat dítě. Panička tehdy rozhodla a páníček mě s těžkým srdcem odnesl do útulku.
Byl to pro mě velký šok. Z rodiny, kterou jsem miloval a žil tam jako jedináček, jsem se ocitl v prostředí, kde bylo hodně koček a jen pár lidí, kteří nahrazovali péči páníčků. Nestíhali se nám tolik věnovat a já se najednou musel dělit o žrádlo i s ostatními obyvateli. Byl to pro mě náročný okamžik a já se kolikrát schovával i za gauč.
Takhle jsem tam žil skoro půl roku. Pak se o mě začala zajímat současná panička a páníček ;) Hned mě jim nedali, prý si každého zájemce musí trochu prověřit, než jim někoho z nás svěří do péče..
Pak mě jim v listopadu roku 2017 konečně předali. Domů mě vezl nový páníček, protože panička (i když u toho chtěla moc být) kvůli pracovním povinnostem nemohla. Páníček mě dovezl domů, vypustil z přepravky a nechal mě použít můj kočičí záchod. Pak jsem se porozhlédl po bytě a zamířil do obyváku, kde jsem se nakonec na gauči schoval pod deku.
Páníček dodnes vzpomíná, jak se z pod deky ozývaly podivné zvuky-
já se jen čistil. Pak přišla panička, celá natěšená, až se mnou setká.
Když zjistila že se schovávám pod dekou, lákala mě ven na masovou kapsičku. Té sem nemohl odolat a tak jsem dobrovolně opustil svůj úkryt a šel se opatrně nasytit. No jo, panička ví jak na mě a jako by už tehdy tušila, že já jsem hlavně přes to žrádlo :)
Brzy jsem se rozkoukal a začal si užívat nového domova, kde o mě s láskou pečovali. Najednou jsem měl zase domov, kde jsem opět byl opečovávaným jedináčkem a tak jsem brzy pookřál a užíval si života. Ono prý po sedmém roce života, jsem prý kočičí senior. No, já bych neřekl, jsem přeci v těch nejlepších letech. Takhle krásně jsem si žil půl roku, než přišla ta rána- přinesli jeho! Tu bílo-zrzavou ukňouranou a tehdy i zapáchající příšeru! (Prý se cestou strachy počůral).
A jako by to nestačilo, tak se mi ta příšera hned hrnula k mým miskám a na mé žrádlo! To sem nemohl nechat jen tak a na toho vetřelce jsem spustil výhružný pokřik. Mělo to účinek a vetřelec se běžel schovat. Páníček dodnes říká, že takové zvuky, které jsem tehdy vydával nikdy neslyšel. No nakonec jsem zjistil, že ten vetřelec je u nás natrvalo a tak jsem tedy toho nevlastního bráchu přijal. S Filipem to tedy není vždycky výhra, je to mrně a až poslední dobou je skoro poloviční než já. Pak si s ním zkuste hrát. Bud mi zdrhne za gauč, kde má svoji schovku a kam já se nevejdu. Nebo když ho chytím, tak ta hysterka začně ječet na celé kolo. Aspoń ohledně krmení to má výhodu, že on často od krmení odbíhá a já se pak můžu pustit i do jeho porce ;)
Stejně si ho pořídili hlavně proto, že já se tolik nemazlím. Já jsem osobnost, takže já se mazlím hlavně když žebrám o masíčko, nebo když mám náladu. To si potom přijdu pro pomazlení sám. A né jako ten brácha, který se vtírá a lísá každou chvíli. Nechá se paničkou tahat v náručí, což já nesnáším.
Zkrátka, mám se u těch dvounožců dobře a odpustil jsem jim i to zvíže, které k nám vzali.
Hlavně před Vánoci jsem dostal krásnou proutěnou kukaň, kde teď trávím většinu času. Možná si páníčci postěžují, že víc času trávím v kukani než s nima, ale já jsem spokojený ;)
