Popravdě si z doby před revoluční, ani revoluční toho příliš nepamatuju..
Každopádně jsou zážitky, které přeci jen v paměti uvízly.
Do první třídy jsem nastupovala ve zlomovém a revolučním roce 1989.
Nejprve mě čekal slib jiskřiček. To byl docela příjemný zážitek, co si vzpomínám :)
Na pionýrku jsem to naštěstí nedotáhla.
Byly to doby bezstarostného dětství a her, takže toho pána s pleškou z televize jsem příliš nevnímala.
Na co ale opravdu dobře vzpomínám, je zážitek ze školy.
Když jsem začala chodit do první třídy, učily mě říkat "soudružko učitelko".
Poctivě jsem se to v září roku 89 naučila a dva měsíce na to, mi za to nadávaly..
Já jsem „paní učitelka!“
Křičely na mě, když jsem je ze zvyku oslovila jako "soudružku".
Později už vše běželo normálně :)
Začal mě trochu zajímat i hokej. Zlomový okamžik v mé lásce k hokeji však byl rok 1998.
Končila jsem devátou třídu ZŠ a probíhala zimní olympiáda v Naganu.
Prostě nezapomenutelný zážitek! Z outsiderů, kteří s odřenýma ušima postoupili ze skupiny, se náhle stali favorité a následně i olympijští vítězové! A to ještě po nervy drásající finále s Rusy.
Ve škole jsme se během úžasného postupu našich neučili.. Všichni jsme se rozmístili do učeben s televizí a fandili jako o život.
Hokej mám ráda stále, ale nevím, jestli tenhle žážitek něco překoná.
Foto: pixabay