Columbia 3.část Catedral del Sol - pusobivá, ale bezduchá

Ráno jsme se nechali vyhodit jen po 8km, abychom udělali fotky i druhé strany kaňonu.

Teď nastal ten spravnej stres, poprvé v životě jsem snad čekala víc jak 4hodiny na stopa. Ač je to přímá spojnice na Bogotu, silnice vede ve 2 tisících a pořádně se klikatí. Opravdu to vypadalo beznadějně, když k nám přiběhla slečna z autobusu, že prý to tady zná a je to dost špatné místo na stop. Žena činu, jak se ukázalo. Nakonec se nám zeptala, zda nás jejich bus může vzít. Školní zájezd a dokonce měli i dvě sedačky volný. Odvezli nás tak 250km až do Ubaté. Dostala jsem svaču a dokonce deštník, za který jsem byla dost vděčná, počasí úplně nepřálo. Na kafi jsem pak dostala nápad zkusit napsat na Couchsurving. A světe div se, dostali jsme odpověď a kluk bydlel jen dva bloky dál. Usínáme tak v punkové garáže, šťastní, že jsme v suchu a dokonce s WiFi.

Ráno dostaneme ještě na cestu kafe a razíme směr Catedral Del Sal Zipaquira
Dostali jsme typ i na druhou variantu: Mina de dal v Nemocón, tam jsme nakonec nešli, ale doporučuju ji, myslím si, že je lepší. Zajímavost, sůl se dopravovala po vodě, dokonce do ní můžete vložit ruku.

Jarda na mě počkal a já se vypravila, vybavená pro jistotu i jeho foťákem do katedrály.

Vstup do Katedrály

Je zajímavá, jako částečný architekt umím stavbu ocenit. Jako někdo , kdo se rád nechá unést přírodou a jinými krásami, to ve mě nic moc nezanechalo. Nebylo to něco, co by vás chytlo za srdce a vy jste řekli "No Páni"!

To pár dalších fotek.

Jednotlivé kříže alá křížová cesta

S Jardou jsme si pak dali půl melouna (obrovský kus asi za 18kč).

Cestou soška

A hurá stopovat.

Jedná jizda byla tímhle prdítkem, zážitek, ale mačkali jsem se, že nás až za krkem bolelo

Moc daleko jsme se nedostali. Jeden pár si to rozmyslel a nakonec po vypravění, nás vzali, na to nás ješte pozvali na místní klasiku. Panela con Tea y pan. V překladu čaj z místní "třtiny" panely. V tom kusy sýra a pečivo. Zajímavý, ale v kombinaci s melounem a před tím zmrzlinou to nebylo ideální. Dokonce nám dali asi 10mil (3,5$).

Už bylo dost pozdě na stop, ale zůstávat v tom divném městě jsme nechtěli. Stopli nám dva Brazilci, ale zřejmě jen proto, aby nám dali jejich vizitku a udělali reklamu místu, kde vybudovali hotel. Dál už tma a stop prostě nemá cenu, už si říkáme, co dál, když dva chlapíci nám zaplatili bus do Funza. Ještě nám dali asi 10mil ať můžeme busem dojet až Tuquendana. Protože je už tma, rozhodujeme se co dál. Na policii nám řekli, že někde v dalším bloku domů je hostel za 15 pro dva. Já v tu chvíli zblblá, brala 15000, ne 15$. I tak jsme si šli sednout na kafe, zkusit opět štěstí na Couchsurving. Zkusili jsme i štěstí, že najdeme hostel, ale cena byla o dost vyšší než jsme měli. Upřímně, jsme
Oba ten hostel potřebovali. Stále jsem doufala v Couchsurving, bohužel zpráva se mi zobrazila pozdě a ten kluk už nereagoval

Čekali nás v dešti asi 3km až nakonec města zkusit hasiče. Bohužel jak jsme dlouho čekali na odpověd, bylo už skoro 11 večer a hasič šel otevřít s baseballkou. Pořádnou radu kam kempovat nám nedal.

Skočili jsme na takovém místě

Ráno ze mě byla profi hommlesačka. V 5 ráno nás vzbudili hlasy, vstávat! Vstávat.

Objevila se tam obrovská skupina asi nějakých křesťanů, trochu se zarazili, když viděli, kdo na ně vykoukl ze stanu. A že odkud jsme apod. Dali nám horké cacao s pečivem a pak něco, co nevím co bylo. Samozřejmě si nás u toho nafotili. Musí to být dost vtipný fotky s náma dvěma rozespalýma.

Bylo to milý, ale safra brzkej budíček..

Druhý den jsme chytili skvělej stop, co nás vzal až do Arménie. Zajímavý vodopád u Bogoty jsme kvůli tomu vynechali. Nechat si ujít tak skvělej stop jen kvůli 10min a fotce, nemělo cenu. Dokonce jsme dostali skvělé houstičky a další jídlo, že jsme byli přecpaní.