Island – jednou dokola, 1999
12.6 Start
Jedeme na dovolenou bez dětí, což je stále ještě neobvyklé. Budeme mít náš VW-kempingbus sami pro sebe. Bez potomků může být dovolená trochu sportovnější, takže Island je podle nás dobrá volba.
Stujeme z domova za islandského počasí, tachometr ukazuje 110066 km. Je to dobré znamení? První nocleh na zřícenině Plessenburg u Göttingen. Dánský přístav Hanstholm se zdá být na konci světa, trajekt Norröna už na nás čeká s otevřeným břichem. Loď je poloprázdná, a tak se z naší dvoulůžkové kóje přesouváme do pokoje pro 12 lidí. Na palubě jsou dvě restaurace, Viking Club s hudbou, večerním tancem, skandinávským bufetem za 50,-DM a samoobslužná restaurace za 17,-DM pro plebs. Obklopeni klidnou modří sledujeme z paluby západ slunce, které zapadá až ve 22:30.
13.6 Norröna
Plavba na Faerské ostrovy trvá 35 hodin, moře je stále hladké jako dětská prdelka. Kromě několika ropných plošin tu není nic, na čem by se oko mohlo zachytit. Modro, modro, modro. Odpoledne mlha, všechno šedivé, jako bychom vězeli ve vatě. Nic vzrušujícího.
14.6 Faerské ostrovy
V šest hodin ráno nás Norröna vyplivne v Tórshavn, větrem ošlehaném přístavu a zároveň hlavním městě Faerských ostrovů. Vyloďujeme se i s busem, Norröna odjíždí do norského Bergen a pozítří večer nás tu zas vyzvedne. Co podniknout za větrného časného rána? Začínáme Zdeňkovým obligátním stadionem, prý tu mají dobré fotbalisty. Pak park se stromy (vzácnost), prosklenou fasádou si prohlížíme obrazy místního malíře Hansena v místní galerii. V přístavu jsou krásné staré dřevěné domy, malá pěší zóna je liduprázdná.
Jedeme do vnitrozemí. V Kirkjubour je krásný starý statek s travnatou střechou, plotem z velrybích kostí a židličkou z velrybích kostí před vchodem. Vedle stojí nedokončený kamenný kostel a dokončená malá dřevěná kaple. Vesnice se směrem od moře stále zmenšují, většina jich leží na pobřeží, až do 20. století byly dostupné pouze po vodě. Nyní vedou úzké silnice temnými tunely k odlehlým vesničkám o třech domech a malém kostelíku.
Z vesnice Tjornuvik se vydáme na večerní túru na hřeben vysoký asi 600 m. Připojuje se k nám bílý čokl a máváním ocasem se doporučuje coby náš průvodce. Travnaté svahy jsou strmé a končí na útesech nad mořem, zde by se nemělo uklouznout, cesty ani pěšiny tu nejsoun žádné, jen od ovcí vyšlapané stopy. Ty se cítí znepokojeny naší nevítanou přítomností a mnohohlasně na nás bečí. Pes se tu očividně vyzná a vede nás neomylně sutí ve vymletých korytech strmě vzhůru, kde jsou balvany porostlé bílým lišejníkem. Po hodině přicházíme zároveň se stoupající mlhou na vrchol k rozpadlému kamennému domu, nahoře fouká, vodorovný déšť nás brzo sfoukává dolů z hory. Nocujeme nad Gjógvem.
15.6 Faerské ostrovy
Dnes výstup na nejvyšší horu Faerských ostrovů, 882 m vysoký Slaettaratindur. Od silnice vedoucí přes malý průsmyk je to 450 výškových metrů. Stoupáme po travnatých svazích a balvanech na plochý vrchol. A mlha už je tu taky. Kudy v té prádelně dolů? Na jedné straně je téměř kolmý 600 m vysoký sráz, tam prosím ne!
Z Eluvík, vesnice se starými domy, se vydáváme do sousední zátoky k viklavým kamenům, které se údajně v příboji kývají ve vlnách. Jsou to tři hodiny tam a zpět ve vlhkém větrném počasí, přesto se dnes kameny neviklají. Přívozem jedeme do Klaksvík, odkud se lze dostat na další tři ostrovy. Silnička kolem útesů, kde hnízdí hejna racků. Spousta do skály hrubě vytesaných a neosvětlených tunelů, vozovka něco přes 3 m široká, s vodními strouhami po obou stranách. Jsou často dlouhé 3-4 km, pro vyhýbání s protijedoucími auty jsou ve skále sem tam vytesané výklenky. Kdo z protijedoucích aut dorazí do výklenku první, zaparkuje a zhasne světla. To je znamení pro protisměr, že má volný průjezd. Je to velmi tísnivé. Nocování na konci světa na ostrově Kunoy s jedinou vesnicí Kunoy, jedinou silnicí a jediným tunelem. Cesta končí na louce, kde přenocujeme.
16.6 Faerské ostrovy
Spíme v buse nahoře se zvednutou střechou. V noci přichází bouře doprovázená lijáky. Obáváme se, že nás poryv větru převrátí, ve čtyři už to burácení a viklání nemůžem vydržet a stěhujem se do přízemí. V sedm ráno nás budí troubení. Jediný farmář na ostrově musí se svým jediným autem vjet na jedinou louku, aby se tu otočil. A my mu stojíme v cestě. Musíme rychle I s busem prchnout, než začne být agresivní. Drsný ostrov, drsní muži, drsné zvyky.
Počasí je na ostrovech je stáletypicky faerské. Vítr je stálým společníkem, mění se pouze jeho směr. A dnes prší, prší, prší, a ne zrovna málo. Po návratu na hlavní ostrov sledujeme z majáku příjezd naší poštovní lodi Norröna z Bergen. Večerní slunce si našlo díru v mracích a svítí nám při naloďování .
Loď projíždí nejdřív mezi ostrovy, máváme symbolicky “našemu” farmáři na Kunoy. Jakmile se vymaňujeme ze závětří ostrovů, začínají vlny. Vodní tříšť stéká námořníkům po jasně oranžových gumových overálech, zatímco oni zajišťují vše na palubě vše pohyblivé. Loď se kymácí, cestující mají na chodbách k dispozici kelímky na zvracení. Mořskou nemoc se snažím zahnat speciální žvýkačkou, po které mě pálí celá pusa. Cítím se jako po požití drog (pokud to vůbec můžu posoudit), západ slunce mě nezajímá, zalézám do postele.
17.6 Jökulsárlón
Zem na dohled! Před zakotvením se teprve rozhodujeme, kterým směrem Island objedeme, bude to po ručičkách, jih nám zrovna připadá slunečnější. Seydisfjördur, přístav na východě Islandu, se skládá jen z několika domů, přístavního mola, benzinky a celnice. Jo a jsou tu dva krátké lyžařské vleky. Jediným zpestřením se zdá být příjezd poštovní lodi. Přes zasněženou náhorní plošinu míříme do Egilsstadir. Malé barevné plechové a dřevěné domky leží roztroušené mezi jarně nesmělou zelení zakrslých bříz a vrb, přes černou lávovou plochu si razí cestu mnoho šedých potůčků. Kostel, dvě benzinky s občerstvením a supermarket. Pouze silnice č. 1 je asfaltová, všechny ostatní jsou štěrkové.
Jdeme nakupovat, já se stále pohupuji v rytmu vln a musím se držet nákupního vozíku. Rychle do auta, než se mi udělá špatně.
Cesta na jih je úplně prázdná, vine se podél fjordů. Několik malých farem, ovce, koně. Rozsáhlé plochy lávového písku s malými potůčky. Výstražné značky podél silnice: Během písečných bouří uzavřeno. Nebezpečí obroušení laku z karoserie ostrými lávovými zrnky.
Na lávových plochách (Hraun) a písečných pláních (Sandur) se kymácejí zelené trsy trávy, jasně zelené mechové polštáře se dobře vyjímají na tmavošedé lávě. Potulují se tu hloučky děsně zarostlých ovcí, které zrovna ztrácejí zimní srast a kusy svého teplého oblečení za sebou vlečou jako staré roztrhané kabáty.
V osm večer přijíždíme k jezeru Jökursálón, do kterého spadá ledovec Vatnajökull. Modravé ledové kry klidně plují po vodní hladině a nízké slunce je ozařuje skrz mračna. Cesta k ledovci trvá hodinu. Navzdory pozdní hodině a začínajícímu mrholení tam jdeme. Nevede tam žádná cesta, musíte si dávat pozor na hnízdící ptáky mezi travnatými polštáři. Vidíme hnízda kachny divoké plná měkkého peří. Cestou zpět překonávám malý kopec. To je pravděpodobně teritorium hnědých skua (největší druh racka, rozpětí křídel až 140 cm), cítí se vyrušeni a chtějí mě odehnat, začínají s zastrašujícími nálety. Nejdřív na mě letí jeden, pak dva, pět. Fascinovaně se dívám. Zepředu, zezadu, z boku mi letí proti hlavě, asi 1 m přede mnou se prudce otočí. Jako by byli dálkově ovládaní. Ze samého údivu nekoukám na zem a omylem plaším kachnu. Odlétá z hnízda, kde leží dvě zelená vejce, honem pryč, ať si na ně zas může sednout. K busu docházím v jedenáct v noci, ja ale stále ještě světlo.
18.6. Vík
Z národního parku Skaftafel se dá vystoupit na nejvyšší vrchol Islandu Hvannadalshnúkur, 2.119 m. Nevedou k němu žádné cesty, ani žádný popis v průvodci, je možné se tam dostat pouze s horským vůdcem. Žádný ale není volný, navíc je ošklivé počasí: vítr, mlha, mrholení. Vrchol ani nevidíme. Přemýšlíme o náhradním výstupu: Kristinartindar, 1.126 m, 7-8 hodin. Vodotěsně zabalení stoupáme kolem vodopádu Svartifoss, pak přes vrbový a březový přízemní porost, jako bonsaje. Výše pak vřes, dál mechy, pak už jen kamení. A přichází mlha. Cesta je vyznačena asi 50 cm dlouhými tyčemi s červeně natřenou špičkou. Jdeme mlhou od jedné tyčky ke druhé, vrchol si odříkáme a sestupujeme na druhé straně. Uprostřed bažiny se stezka mění v potok. Nemá smysl se vodě vyhýbat. To, co nás nenamočí shora ani zdola, nám vítr nafoukává pod bundy. Díváme se na sebe a musíme se smát. Promočení naskrz a celí od bláta!
Ale my se nevzdáváme, jsou tu další hory. V buse se převlékáme a pokračujeme do Vík, hlavního města kraje s 600 obyvateli, z nichž 330 žije přímo ve Vík. Zde se nachází největší kolonie pobřežních vlaštovek na Islandu. Na svazích mezi vlaštovkami a racky hnízdí také roztomilí puštíci. Opatrně se blížíme.
Informační budka je již uzavřena, a tak sami zkoušíme, jak daleko se můžeme s naším autem dostat do vnitrozemí směrem na Pórsmörk. Zpočátku to jde dobře, přes lávu, pak štěrk a výmoly naplněné vodou. Ale pak přijedeme k brodu a tam už stojí auto a džíp, osazenstvo váhá. Zdeněk zkouší hloubku v holínkách, dokud mu shora nenateče voda. Moc hluboké, vracíme se, stejně už je půl jedenácté večer.
19.6 Pórtsmörk
Dnes je sobota, mnoho džípů, minibusů s přívěsy, všechny plně naložené, chtějí strávit víkend v Pórtsmörk. Autobus jede v 11.00, zpět v 15.30, ale to je pro nás jediná možnost se tam dostat. Cena 1200,- ISK v jednom směru. Autobus je vysoko posazené vozidlo se zvednutou zadní částí, terénní autobus. Na 24 km překonává mnoho brodů, ale jen ty poslední jsou opravdu náročné. Řidičvybírá nejlepší průjezd v širokém říčním korytě. Potíže způsobuje nejen voda, ale i velké kameny. Za hodinu jsme tam, Pórtsmörk je místo s kempem a občerstvením, tři chaty jsou asi 1,5 hodiny daleko.
Překračujeme hřeben porostlý břízami. Shora vidíme, jak se džípy prohánějí vodou a šancují přes lávové břehy. Tak tohle je ta správná nedělní zábava Islanďana! Vyblbnutý pak sedí se svou ženou, babičkou, dětmi a psem na piknikové dece, i badminton si s rodinoun zahraje.
Přes nejširší ramena řeky vedou mostky pro pěší, a tak se i my dostáváme na druhou stranu údolí, abychom si zblízka prohlédli borce s jejich super terénními auty. Džípy mají mnoho dlouhých antén, reflektory na střeše, řidiči mají sluchátka a za jízdy mluví do mikrofonu.
Počasí se dnes drží, pokračujeme naším busem do Keldur. Jsou zde zachovalé travnaté drnové domky starých Islanďanů. Keldur je vlastně jen farma, vzdálená 11 km od asfaltové silnice. Stranou stojí pět starých domků, všechno je otevřené, nikdo tu není, můžeme si je všechny prohlédnout. Na Islandu se nevybírá žádné vstupné, dokonce i ostatní turistická infrastruktura jako sprchy a toalety je zdarma.
Zítra chceme vystoupit na sopku Hekla. Na pumpě se ptáme, zda je silnice sjízdná. Ano, kolem 40 km po lávové pistě k úpatí hory, pak přes lávový písek doprava. Povrch je rozbahněný, nemůžeme v lávě najít tu správnou stopu. A hele! Támhle je na lávovém balvanu bílá šipka doprava s nápisem Hekla. Je už devět hodin večer, začíná mírně pršet. Stopy nejsou příliš zřetelné, sem tam se v trčí z lávového písku žluté tyče. Je to tísnivý pocit, všechno kolem nás je černé, zvládneme těch 15 km? Mobilní telefon tu nefunguje, a kdybychom uvízli, museli bychom pěšky zpátky k silnici a tam čekat na jedno z asi deseti vozidel, která tudy během dne projedou. Kromě toho je silnice uzavřena, což nám na čerpací stanici nikdo neřekl, pro auta i pro terénní vozidla, ještě nebyla po zimě otevřena. Po 13 km vidíme bývalou ohradu pro ovce (před poslední erupcí v roce 1991 zde byly pastviny), stopy vedou ještě dál. Po 3 km se objevuje sněhové pole, dál už to opravdu nejde, přenocujeme tedy zde.
20.6 Hekla
Celou noc bylo hrobové ticho. Nejbližší člověk je vzdálen nejméně 20 km vzdušnou čarou, obklopuje nás mrtvá černá krajina. Ani pták, ani moucha, ani stéblo trávy a žádná voda. Ráno se na nás směje slunce. Obouváme si lyžáky a balíme krátké lyže Bigfoots. V posledních dnech tu hodně sněžilo, sopku si sjedeme. Po 20 minutách chůze míjíme islandskou vlajku a vedle ní zapomenutou rolbu. Žádné stopy, poslední tři tyčová značení, dál nic. Podle kompasu se plahočíme vzhůru svahem, místy se boříme 20-30 cm do sněhu. Vrchol je oblý, utíká před náma. Podle výškoměru už jsme 40 m nad nejvyšším bodem. Mlha se zvedá a my vidíme, že vrchol je ještě o kus dál. Po 15 minutách stojíme konečně na sopce Hekla, 1.491 m. Ve vrcholové knize je zápis z 6.6.1999 (dva Češi, ti jsou všude) a jeden z 12.6.1999 (dva Islanďané). Tedy žádný nával. Za 4 hodiny jsme zvládli 1.300 m stoupání na 9 km. Nyní na nás čeká odměna. Připínáme se na bigfooty a obloučkujeme po nedotčených svazích. Pro mě je sníh ideální, firn s krustou. Zdeněk se víc boří, a když se mu špičky lyží dostanou pod sníh, přistává na břiše. Je to legrační podívaná a skvělá zábava. Doufejme, že i pro něj.
S busem už bez obav vyjíždíme z lávové pouště, na sluníčku nevypadá tak hrozivě. Otáčíme se po našich stopách ve sněhu, výstup, sjezd. Bylo to úžasné. Povzbuzeni úspěchem se vydáváme na vnitrozemskou cestu do Landmannalaugar (volně přeloženo Koupel venkovana). V průvodci stojí, že je cetu budou otvírat až pozítří, ale zkusíme to. Štěrkový příjezd zrovna opravují, když objíždíme stavební stroje, málem zůstáváme v měkkém terénu trčet, bus vyje a hrabe se zpět na pevný povrch. Na 36 km dlouhou trasu potřebujeme 1,5 hodiny. Na začátku je několik vyplavených míst, takže to vypadá kriticky. Ale Zdeněk neztrácí nervy. Před námi se objevili dva rowdies v džípech, pohrdavě se na nás dívají z výšky svých monster na vysokých kolech a mizí. Pak konečně Landmannalaugar. Brod před chatou rozhodně není nic pro nás, zůstáváme před ním. Dvě chaty, lávka, lhatě do bažinatého údolí a především horké prameny! Na ně se obzvlášť těšíme. Je osm hodin večer, takže se stíháme vykoupat. Zdeněk váhá, voda je na povrchu jen vlažná, ale u dna! Z lávy vytékají horké proudy. Nádhera jen pro nás dva! V létě, kdy sem přijíždějí Islanďané (a německé cestovní kanceláře), je tu určitě nával. Voda teplá jak ve vaně, místama až moc. Ve 23.00 jsme po večerní koupeli, slunce ale stále svítí.
21.6 Landmannalaugar
Dnes byla nejkratší noc, v Reykjavíku trvala jen 20 minut. Vítá nás jasné ráno bez jediného mráčku. Z Landmannalaugar vede dálková turistická trasa kolem horských chat (2-4 dny, 3 chaty, 50 km) do Pórtsmörk. Na druhou stranu vede 30 km do soutěsky Elgjá. Za brodem u chaty pracují dva chlapi, ptáme se jich, zda popisovaná túra k horkým pramenům směrem na Pórtsmörk trvá opravdu 9-11 hodin. Ano, 3 hodiny na chatu, 3 hodiny k horkým pramenům, 3 hodiny zpět, celkem asi 1.200 výškových metrů. A na vrcholu je stále spousta sněhu. Máme se jim hlásit, až se vrátíme, jinak nás půjdou hledat.
Nejdřív procházíme labyrintem “čerstvé” lávy z 16. století, pak už vidíme kopce z liparitu (ryolit) zářící na slunci všemi okrovými barvami, se zelenými mechovými skvrnami a bílými sněhovými jazyky. Mírně stoupáme a vidíme první sloupce kouře. Mezi červeně a žlutě zbarvenými kameny (zvětralé a mazlavé) vystupují horké sirné dýmy. Lehce vyšlapaná cesta, po hodině dorážíme ke sněhu. Staré stopy po 2-3 lidech, stoupá se dobře, kopce jsou pozvolnější a krajina rozlehlejší. Po třech hodinách skutečně dorážíme k horské chatě. Malá dřevěná, na zeleno natřená. Nikdo tady, ale je samozřejmě otevřeno. Kuchyň dole, spaní nahoře. Ústřední topení, napájené z nedalekého horkého pramene, jede na plné obrátky, radiátory jsou příjemně teplé, +25°C. Podle knihy hostů zde byli před dvěma dny dva návštěvníci a na dnešek tu dva přenocovali. Na radiátorech si sušíme sněhem promáčené pohorky a mezitím svačíme.
Za oblým kopcem začíná území horkých pramenů. Sestupujeme do kouřícího údolí na bigfootech, tady už nejsou žádné stopy. Syčí to jako parní stroje a páchne sírou, takže není těžké prameny v kopcovité krajině najít. Kolem nich je země teplá a bez sněhu, porostlá mechem a drobnými rostlinkami, dokonce tu poletuje I pár ptáčků.
Cesta zpět je stále obtížnější, sníh odpoledne již změkl, zapadáváme 20-30 cm. Už dvě hodiny se plahočíme bílou krajinou, která není nijak rozmanitá, a boty máme promočené jako houba. Už mám dost toho mokrého sněhu, musím odtud rychle pryč. Určíme si azimut (ještě že máme kompas), ano, musíme mířit meti támhlety dva kopce. Jdu první a dělám stopy, nezastavovat, tempo! Zdeněk za mnou funí, ale já se nedám zastavit, chci se rychle dostat z toho nekonečného mokra. Jak by nám tu asi bylo v mlze? Měli bychom strach, že se ztratíme? Po třech hodinách konečně narážíme na naše ranní stopy. Odtud jsou to k Landmannalaugar ještě tři hodiny. Zdeněk sjíždí kopec na bigfootech, já musím pěšky, na totálně rozmáčené boty mi nejdou přidělat.
Po devíti a půl hodinách jsme zpět, hlásíme se na chatě, jdeme rovnou k horké tůni a nahatí padáme do blahodárné vody. A vše je opět v pořádku. Navzdory námaze to byl krásný výlet, tak to mám ráda. Pustá krajiná, fumaroly a horké prameny ve volné přírodě, žádní turisté.
Večer jedeme zpět k silnici. Na jednom místě jede proti nám ohromný skraper. Vpředu pluh, vzadu shrnovač, který urovnává cestu pro letní provoz. Zabírá celou šířku průjezdu, teď to bude zábava se vyhnout. My sjet do rozmoklé přírody nemůžeme, řidič se na nás sice zamračeně dívá, ale jeho monstrum nás bez problémů objíždí přes bahno a lávu.
Na řece Pjorsá se staví elektrárna, 30 km silnice ve stavbě, ta se táhne krajinou jak obrovská jizva, my se po ní suneme rychlostí 20 km/h. to jak měsíční krajina: Takhle by to mohlo vypadat na Měsíci. Takto by to mohlo vypadat na Měsíci: Láva. Lávové hrudky. Bahno. Lávový popel. A pak odbočka: bazén. Uprostřed území nikoho. Ano, tam strávíme noc. Venkovní bazén s horkým pramenem. Černá krajina ustupuje zelené travnaté stepi s několika křovinami. Ptačí zpěv. A najednou před námi uprostřed parkoviště stojí polární liška. Ano, tady lišky dávají dobrou noc. Ale jen pro nás, jsme tu sami uprostřed pouště.
22.6 Gejzír, Modrá laguna
Ptáci dělali v noci dost velký hluk, Zdeněk je odháněl od auta tleskáním. Ale nepomáhá to. Obloha je dnes šedá, na tom ale nezáleží, dnešní program je turistický. Nejprve vodopád Gulfoss. Na parkpviNa parkovišti dva turistické autobusy, vítr, déšť, k tomu stříkající voda. Vodopády se mi vlastně moc nelíb, tolik padající vody. Ať se dívám shora nebo zdola, nějak mě to děsí. Voda není můj živel. Výjimka: sníh nebo sauna.
Pak gejzír. Gejzír, který dal jméno všem ostatním přírodním fontánám. Vodní sloupec vystřelí do výšky asi 20 m každých 5-10 minut. Pomocí stopek se snažíme zjistit rytmus, abychom mohli erupci vyfotografovat. Nejprve 7.30 minut, pak 7.28. Jasně. Ale pak 2.30 a 4.50. Ach jo, dělá si, co chce.
Na jihu Islandu vyhřívají horké prameny skleníky a ve Hveragerd je v nich i kavárna a zahradnictví. Moje kořist: sáček semen lupiny aljašské. Jedná se o modré lupiny, které se zde vysévají jako pionýrské rostliny na lávových polích. To ještě netuším, že lupiny jsou oblíbenou potravou slimáků a že na mé zahradě žádný z nich nepřežije. Škoda.
Bjäfjöll je lyžařské středisko, to si samozřejmě musíme prohlédnout. Ačkoli dnes do mokrého sněhu nevkročím, jak jsem se včera zařekla. Mraky visí nízko, částečně až k zemi. Přístupová cesta je uzavřena. No a co? My jedem po lávovém svahu v mlze výš a výš. Pak nápisy “Vítejte v lyžařském ráji”. Dalších 25 km, trvá nám to hodinu, náš bus se kymácí po kamenech a sténá.
Další bod dnešního programu je Modrá laguna. V osamělé lávové krajině teplárna, vedle ní laguna. Opravdu modrá, teplota vody 36 °C. Jednoduché šatny, výpary stoupají z vodní hladiny. Chceme si lagunu proplavat kolem dokola, ale nejde to. Místy je voda na povrchu tak horká, že lapáme po dechu, tak si leháme na kameny uprostřed jezera, napůl vyčníváme z vody a občas se otáčíme jako tuleni.
Na noc se přwsunujeme k ptačím skalám na jihozápadním cípu Islandu.
23.6. Reykjavík
Prohlížíme ptačí útesy plné rybáků dlouhoocasých, šedých vlaštovek s černou hlavou. Hnízdí na zemi, v hnízdech leží hnědá až nazelenalá vejce. Nechceme je moc rušit, couváme k autu.
Odtud do Reykjavík. V mlze jsme ale nějak minuli správný výjezd a drkocáme se jsme po prašňačce, která je pravděpodobně tréninkovou tratí terénních vozítek. Konečně asfalt, Keflavík, pak Reykjavík, což znamená Mlžná zátoka. Na tom asi něco bude. Jižní dominantou města je Perlan, pět architektonicky ztvárněných vodních nádrží s restaurací ve skleněné kopuli na jejich vrcholku. Nerezová ocel, leštěný kámen, sklo, gejzír u vchodu, vypadá to dobře. Odtud navštěvujeme Nordic House od architekta Alvar Aalto s informačními informacemi a kulturním centrem. Knihovna, přednášky, kavárna.
Centrum města je směsicí starých domů a moderní architektury. Pěší zóna, vše malé, přehledné. Nápadné množství obchodů s plavkami, letními šaty, spodním prádlem a dalším vzdušným oblečením. Kdy můžou něco takového nosit? No přece teď! My ve větrovkách, zatímco islandská mládež v tričkách posedává na sluníčku. Obecně mladé město, mnoho mateřských škol, dětských hřišť, krytých bazénů, překvapivě mnoho zeleně. Rockový koncert pod širým nebem v centru města. Květinové dívky a chlapci rozdávají růže divákům stojícím kolem. V zimě jsou tu chodníky vyhřívané tepelnou energií. To je něco!
Procházíme hřbitovem. Na neposekané louce stojí roztroušené kovové postele. Ne, to jsou ohrádky hrobů! Čteme jména pohřbených. Mužská jména končí na -son, ženská na – dotir. Syn a dcera. Takže žádná příjmení, jak je známe. Islanďané jsou prý v telefonním seznamu zapsáni podle křestních jmen. To si ověřujeme v telefonním seznamu na informacích. Na Islandu žije pouze 600 000 lidí.
Na ulici nám chybí pekárny. Začínáme mít hlad. Zdeněk chce jít do normální restaurace, ve starých domech jsou pěkné, vypadají jako obýváky. Nemám ale ráda čekání, raději bych si koupila do ruky nějaký islandský sendvič nebo něco podobného. Kompromis: hospoda ve stylu 20. století, docela prázdná, ne tak drahá. To znamená, že běžné jídlo stojí kolem 60 DM. I malá pizza to go u benzínky stojí 15 DM. Já si objednávám jehněčí, Zdeněk rybu, ani jednomu z nás to nechutná.
Bohužel nestíháme Skansen, který zavírá v 18 hodin, stejně se tam jedeme podívat. A ono je otevřeno! Jen domy nejsou přístupné, jsou ale všechny přízemní, takže nahlížíme okny. Islandské nápisy uvnitř bychom stejně nedokázali rozluštit.
Zdeněk chce zítra navštívit galerii. Necháváme to na počasí. Špatné počasí = galerie, dobré = jedeme dál. Doplňujeme zásoby v supermarketu, vše je tu poměrně drahé, kilo rajčat stojí 10 DM.
Na noc parkujeme za městem nad zátokou, abychom měli ráno dobrý výhled přímo z postele a mohli se rozhodovat. Sušíme si boty, které jsou stále promočené.
24.6 Pingvellir, Langjökull
V půl sedmé nás budí silné kapky deště na střeše. Takže nevstáváme, galerie se otevírá až v 10 hodin. V osm ale překvapivě vylézá slunce! Jedeme tedy dál kolem zimního lyžařského areálu se čtyřmi osvětlenými vleky a dvěma chatami.
Pingvellir je místem prvního parlamentu pod širým nebem. Od roku 930 do roku 1844. Vydáváme se na výlet do Lógberg, kde byly vyhlašovány zákony. Jednou za rok se tu konalo celoislandské setkání, na které se sjížděly celé rodiny včetně dětí. Přes mírně zvlněnou lávu pokrytou mechem a zakrslými břízami vede krásná stezka. Hned vedle se nachází zlom Almannagjá, příkop, kde se stýkají americká a evropská kontinentální deska. Ve skutečnosti se od sebe vzdalují a postupem času mezi nimi vzniklo jezero Pingvallavatn.
V informacích na parkovišti se ptáme na stav horské silnice na Kaldur, jak je doporučeno v průvodci. Zavřeno, říká milá paní, a druhá silnice, která je na naší mapě tlustě označená a dokonce očíslovaná, je také zavřená. Máme se otočit a pokračovat na sever podél pobřeží. Poděkujeme jí za odborné informace a jedeme rovnou na horskou silnici.
Nejprve na údajně uzavřenou silnici č. 52, k odbočce je to 23 km, místy stoupání kolem 20 %, jinak jako obvykle: vymletá silnice s posypaná kamením. Protože to jde tak dobře, náš řidič a průvodce se nerozmýšlí a odbočuje ke Kaldur. Mezi ledovci to má být 40 km, Zdenek není k zastavení. Pro jistotu nabíjím baterii mobilního telefonu, i když pravděpodobně nebudeme mít signál. Se Zdeňkem jsem ale v dobrých rukou, chybějící náhon na čtyři kola nahrazuje svou dobrou technikou jízdy. Pomalu stoupáme po suťových svazích, za hodinu urazíme sotva 25 km. Zdeněk hledá sjezdovku, na které se dá lyžovat. Vlevo příliš rovná, vpravo svah moc strmý s padajícím kamením, které se hromadí na úpatí. Dnes se tedy nelyžuje. Po 6 km na odbočce k ledovci Langjökull zkoumáme cestu dalekohledem, ale netroufáme si. Přenocujeme tedy v Húsafell. Horké prameny, letní chaty, jízda na koni, golf, kempování. Zdeněk si vybírá mezi březovými keři pěkné místo k sezení na brusinkovém polštáři. Mám ho ostříhat, což jsme před odjezdem nestihli. Poté k bazénu pod širým nebem. Čtyři malé bazény, různé teploty 35-40 °C, kromě nás jen jedna rodina. Na nástěnce vidíme reklamu na Langjökull, výlety rolbou na druhý největší ledovec na Islandu. Paní v informacích potvrzuje, že tam můžeme bez problémů dojet autem. Zdeňkovi se rozzáří oči, jasně, jedem hned, je to jen 16 km, a přenocovat budem na ledovci.
Tam u horské chaty napočítáme 22 rolb, dva sněžné skútry a tři mladé Islanďany: průvodce a řidiče, kteří nemohou nastartovat své terénní monstrum. Zdeněk jim má pomoci nastartovat, jejich startovací kabel nemá žádné svorky, nevypadá to m oc bezpečně. Ale naše baterie je na jejich hračku moc slabá. Slibují nás zítra vyvézt rolbou nahoru, abychom mohli sjet dolů na lyžích. Lyžování na Islandu? Místní to nedělají: sjezdovky jsou příliš krátké a v zimě je stejně tma. A co dělají Islanďané v zimě, chci vědět. Prý sedí doma a koukají na televizi.
Půl dvanácté v noci. Ještě před chvílí bylo na obzoru vidět slunce, teď se blíží sněhová bouře. Co přinese ráno?
25.6. Akureyri
Pravděpodobně nic dobrého. O půl páté rychlé střídání: mraky, slunce, mraky. Kromě toho se nám do busa opírá ze strany silný vítr. V osmráno se budíme do vánice, v autě +7°C, venku +2°C. Takže dneska se nelyžuje.
Sjíždíme k okružní silnici, kde se hned vedle svahu nachází malá sopka Grábrók. Výstup, sestup, částečně schody na vrchol, přírodní památka na vrcholu, foto. Vše je hotovo za 30 minut.
Poblíž Skagafjörduru se nachází stará z rašeliny postavená farma Glaumbaer. Jednotlivé místnosti se zatravněnými střechami, propojené podzemními chodbami. Stěny z rašelinových kvádrů, pouze vstupní štít je dřevěný.
V kempu u Blönduós je k dispozici spousta informačních letáků s uzavřenými vnitrozemskými trasami. Trať do Hveravellir je ale prý s naším autem snadno sjízdná, 80 km tam a pak zase zpátky. V tomto počasí je to pro nás příliš daleko. Škoda, na Langjökull jsou horké prameny a výlety. Pokud zažijeme na Islandě nějaké příště, tak pojedeme po trase F37 Kjalfell do Hveravellir.
V Olafsfjördur přenocujeme, tentokrát ne ve volné přírodě, ale ve volně přístupném kempu na okraji města. Stojí tu čtyři stany, islandské rodiny s dětmi. Je jedenáct hodin večer a dětičky si spokojeně jezdí na kole. V noci bude rušno.
26.6. Laufás
A bylo. Po půlnoci výrostci hráli fotbal. Pak byl klid až do čtyř hodin, kdy se Zdeněk vydal na procházku s fotoaparátem v nádherném slunečním světle, venku byly jinak jen ovce. V osm hodin už to zase vypadá na listopad, takže opět žádné lezení po horách s rychlým sjezdem na Bigfoots. Místo toho navštěvujeme v holinkách malé rybářské vesničky na cestě. V poledne v Akureyri, centru severu s 15. 000 obyvateli. Než se v supermarketu dohodneme na sušenkách a sýru, mraky se protrhávají. Návštěva botanické zahrady. Velmi krásně založená, mnoho pivoněk a lupin v plném květu, také aljašské lupiny. Tady musím ještě koupit semínka lupiny pro Gudrun a Karolin, protože v prvním zahradnickém centru jsem sehnala poslední pytlík.
Na hlavním náměstí se koná koncert pod širým nebem. Nerozdávají se zde růže, ale mezi lidi se házejí červené čepice. Mnoho rodin, dětí, těhotných žen a dětí v kočárcích. Nejmladší národ v Evropě.
Přírodovědné muzeum: tři malé místnosti s rybami, mechy a všemi ptáky, kteří zde hnízdí, vycpanými mláďaty a vejci. Označení v pěti jazycích včetně němčiny. Zde vidíme ptáka, který nás v noci často budí. Když klesá, vydává zvláštní bzučivý zvuk, který je slyšet z velké dálky. Je to bekasina a bubnování (jako u přerostlé cikády) vydávají její postranní ocasní pera. Zase jsme se něco naučili.
Ve čtyři hodiny svítí slunce, rychle stoupáme na jeden vrchol. Výstup 1 000 m, podle průvodce 3,5 hodiny, 5 km. To by to být pěkná lyžařská túra, takže balíme Bigfoots. Vlhké vysokohorské louky, pak sněhová pole, sutě. Za dvě hodiny stojíme na vrchole a hodinu se odtud rozhlížíme po krajině. Ve 22.00 jsme u auta, ještě na severu prohlížíme usedlost z rašeliny Laufás, pouze oknem, je samozřejmě zavřeno.
27.6 Husavík, Ásbyrgi
Nejdřív je na programu Godafoss, nízký vodopád skládající se z několika ramen. Kolem roku 1000 n. l. prý vikingský vládce hodil modly do vodopádu na znamení, že jeho lid konvertoval ke křesťanství.
Do Husavík jedem s malou zajížďkou přes Grenjadarstadur. Usedlost postavená z rašelinových kvádrů, postavené podle stejného vzoru jako ostatní, všechny jsou krásné a fotogenické.
Z Husavík se lze vydat na pozorování velryb lodí, šance na jejich spatření je 94 %. Tři hodiny za 60 DM, ale za takového počasí to nemá smysl. Raději se vydáváme na poloostrov Tjörnes, kde je údajně mnoho puštíků. Ale kde jsou na 50 km dlouhém poloostrově? Na východě nalézáme velké lávové pole mezi silnicí a útesy. Ptáci si budují hnízdní nory v travnatých suťových kopečkách. Někteří sedí nahoře a nejsou moc plaší, jeden pózuje asi 3 m před námi, tiše sedíme a pozorujeme. Jen neuklouznout na strmém svahu, který spadá 40 m do hloubky. Na jednom místě jsou v zemi ukotveny železné tyče. Chytači ptáků se na ně připevňují, chytají ptáky do sítí a “sbírají” vejce. Tato činnost je možná pouze s licencí.
Z Ásbyrgi vede podél soutěsky řada procházek. Uprostřed údolí se tyčí skála – hrad bohů Ásenů, vládnoucí božské dynastie, trasa kolem má trvat 5,5 hodiny. Tato oblast je údajně nejsušší na Islandu, ročně zde spadne pouze 400 mm srážek. Spoléháme na to, ale mraků se lze téměř dotknout. Jakmile vylezeme na skály, jsme v mlžné prádelně. Jdeme odhodlaně hodinu, mokré břízy se nám třou kolem nohou, a protože není vyhlídka na zlepšení, vracíme se zpět. Pokud si tak rychle odškrtneme i další přírodní krásy, budeme v přístavu sedět o dva dny dřív a čekat na naši loď.
Islandští poníci jsou vidět skoro všude. Tu a tam s jezdci na zádech procházejí vysokou měkkou trávou. Ne, oni töltují. Protože tölt je speciální chůze těchto nenáročných koníků, napůl cval a napůl trap. Umožňuje poklidnou jízdu v sedle, bez obvyklého nadzvedávání. Toho si všiml i nejezdec Zdeněk. Na nízkém koni ve vysoké trávě to vypadá snadno. Možná bys to chtěl taky zkusit, snažím se ho nalákat. Nesměle souhlasí a odbočuje k jednomu statku, abychom se zeptali, jestli mají koně na půjčení. Přichází nám otevřít farmářka, omlouvá se, že manžel není doma, odjel s dcerou do nemocnice, spadla z koně. Tak to byl konec Zdeňkovy touhy si na Islandu zajezdit na koni.
Zdeněk si chtěl jít zaběhat, cesty jsou velmi pěkné a měkké, jako stvořené pro běhání. Přesvědčila jsem ho ale, že radši pojedeme na sever k pobřeží, tam bylo nejvíc slunce. Na nejsevernějším cípu Islandu je možno piozorovat mnoho druhů hnízdících ptáků. Ale i zde nás čeká jen mlha. Škoda, je teprve 20 hodin, mohli jsme toho stihnout mnohem víc. Ale je neděle, den odpočinku, tak co.
28.6 Vodopády
Zázraky se obvykle nedějí v pondělí. Takže se probudíme ve stejné prádelně, v jaké jsme usnuli. Ještě jedeme na farmu Núpskatla u majáku – nejsevernější farmu na Islandu. Dvě hospodářská stavení, malý dřevěný dvojdomek se krčí až k zemi. Chci se zeptat, jestli tu můžeme zaparkovat. A pak potřebuji podpisy. Tedy: já jsem si Bigfoots půjčila od Silviiny dcery Sandry s podmínkou, že jí je nechám podepsat od skutečných Islanďanů. Klepu tedy na okno a ke dveřím přichází babička, první Islanďan, který nemluví anglicky. Strkám jí do ruky Bigfoots a fix s pantomimickou prosbou o podpis. Obě se smějeme, jak se na ta prkýnka podepisuje.
Cesta vede přes přírodní hráz, která odděluje malé jezero od moře. Všude na břehu se povalují vyplavené dřevěné kmeny, pocházejí prý z Kanady. Dřívi byli Islanďané na svém na dřevo chudém ostrově na tomto dřevě závislí. I teď klády sbírají a ukládají na hromadu, aby se usušily, a to již nařezané na stejnou délku.
Pouhých 10 m od pobřežních útesů vystupují z moře dvě skalní věže vysoké přes 20 m. Tohle jsou skutečné ptačí skály! Napočítali jsme šest různých druhů ptáků, včetně tří druhů racků a opět papuchalků. Největšími jsou ganety (terej bílý), krásní bílí ptáci s černými konci křídel. Skoro z toho člověk může dostat závrať, když v dalekohledu vidí, na jakých úzkých a šikmých římsách se ptáci drží, k tomu hlídají svá kulatá vajíčka, aby se neskutálela dolů. V ptačí kolonii je velmi rušno.
Jižně odtud se na řece Jökulsá á Fjöllum (volně přeloženo: ledovcová řeka z hor) nacházejí tři vodopády za sebou. První z nich, Hafragilsfoss (27 m), je vidět pouze z větší vzdálenosti. K Detifoss (44 m) a Selfoss (10 m) vede stezka, na vodu si lze sánout několik centimetrů před hranou, přes kterou padá do hlubin. Počasí se zlepšilo, a tak jsou to první vodopády, které zažíváme na slunci. Asi proto se nezdají tak hrozivé, i když bych se na ně raději dívala zespodu. Selfoss padá přes hranu ve tvaru podkovy, velmi působivé.
Takže sbohem vodo, teď je na řadě opět vulkanismus. Nejdřív 30 km na jih, zde opravdu nemůžeme jet rychleji než 30 km/h, pokud má auto zůstat celé. Most přes Jökulsá, kde vjíždíme na okružní silnici číslo 1, povrch vozovky se však nezlepšuje. Konečně Mývatn, vpravo od silnice se tyčí stále činná sopka Krafla (poslední erupce 1984), její svahy září v mnoha okrových odstínech. Energie horkých pramenů je energeticky využívána, stříbrná síť potrubí se plazí po svazích, celá hora vypadá jako obrovské abstraktní umělecké dílo.
Nahoře sopečné jezero Viti s bublajícími bahenními fumarolami, ozdobenými bílými a žlutými usazeninami, kolem se šíří zápach. O kousek dál se rozprostírají černá lávová pole, místy puklinami stoupá pára, vydává při tom hvízdavý zvuk. Nocujeme uprostřed liduprázdné krajiny a v noci nám do busu drcají ovce.
29.6 Mývatn
Počasí se tváří nevinně, ve 3.30 vychází nad horami slunce a prezentuje jezero Mývatn v tom nejlepším světle. Z něšj vytýká řeka Laxá. Údajně v ní má být největší počet lososů na Islandu (prý sem jezdí rybařit i princ Charles). My ale nevidíme jedinou rybu. Možná se vyskytují v jiné řece jménem Laxá, už jsme jich přejeli nejméně pět. Stejně tak je zde mnoho vesnic Husavík, několik jezer Langvatn a spustu ledovcových řek Jökulsá. Což vše v Islandštině něco znamená.
Jeden břeh Mývatn je uzavřen kvůli hnízdění ptáků, je jich zde opravdu mnoho druhů. Vystupujeme bizarní lávovou krajinou na kopec Dimmbusborgir, což znamená temné hrady. Výšlap doporučuji zejména v mlze, pak vypadá strašidelněji, jako cesta do podsvětí, lemovaná sochami trolů . Ale nám dnes praží slunce jako na Jadranu, takže se trolů nemusíme bát. Po značených stezkách stoupáme bizarními skalními útvary, ve štěrbinách se krčí skromná zeleň. Islandský les, neb ti označují za strom všechny dřeviny které sahají nad kolena. A takový les je zde chráněn. Dva mladíci tu zrovna upravují stezku, tak využívám příležitost získat druhý podpis na Bigfoot. Oba dělníci mluví tak dobře anglicky, že jim mohu jen závidět.
O kousek dál se z krajiny zvedá Hvjerfjall, kuželová sopka, která byla aktivní před 2 500 lety. Krásně pravidelná černá hromada suti s nádherným výhledem z okraje kráteru. Na tu jsme samozřejmě taky vylezli, velmi zajímavé.
Co tu ještě je k vidění? Horké prameny pod lávovou krustou. Jeden má teplotu 50 °C, takže to ještě bude trvat několik století, než se v ní bude moct koupat. Turisti se na ně sem jezdí dívat, autobus je zde vyplivne, každý strčí hlavu do teplé díry a po deseti minutách je autobus zas pohltí a odveze k další atrakci. Tak objedou všechna zajímavá místa u Mývatn za půl dne, pohodlně, organizovaně. Pokračují na Hvjerfjall. Na úpatí lávového pole jsou většinou postarší turisté vypuštěni s úkolem vyjít na kopec aby na druhé straně byly zas posbíráni. S trekingovými holemi v rukách splňují úkol.
Jedna věc jim však unikla. Kousek dál je u silnice miniparkoviště pro asi dvě auta, 100 m dál se pod lávou nachází další horký pramen – Storagjá. S vodou teplou 35 °C. Jeden průvodce uvádí, že voda je kontaminována bakteriemi, jiný, že údajná kontaminace není viditelná. Takže to riskne. Turistické autobusy ani turisté nejsou v dohledu, takže si nebereme plavky, vyzbrojeni pouze ručníkem se vydáváme k lávové trhlině.
Přístup do jeskynní teplé lázně je nejdřív po několika stupních, pak je třeba se po provaze prosmýknout dolů do tmy 60 cm širokou průrvou. Zdeněk se svou klaustrofobií chvíli váhá, ale pak se i on spustí do lávového dómu. Má rozměry asi 5×10 m a je plný křišťálově čisté vody. Otvory ve stropě prosvítá slunce, takže není úplná tma. Teplota jak ve vaně, jen pro nás dva. Úžasné! To je pro nás hlavní atrakce u Mývatn.
V tričkovém počasí si v malém obchůdku kupujeme nanuky, sedíme bosí v trávě na břehu Mývatn a dalekohledem pozorujeme ptáky. Po mnoha dnech s proměnlivým a deštivým počasím jsme se ocitli ve slunečném ráji, jsme tu opravdu za polárním kruhem?
Den však ještě nekončí. Pokračujeme po okružní silnici, rozestavěná, opravuje se štěrkový povrch. Sledujeme postup: nejdřív se povrch důkladně navlhčí, pak se posype hrubou solí (opravdu jsem ji ochutnala, slaná) a zaválcuje strojem. Když je povrch z lávového písku, jede se po něm jako po sametovém koberci, pokud je z kamení, nastává pro naše relativně malá kola skutečný tanec.
Cesta vede přes opuštěnou náhorní plošinu, kamennou poušť bizarní krásy. Stále znovu se objevuje údajně nejkrásnější hora Islandu, stolová sopka Herdubreid. V Brú odbočujeme do hor, po 35 km benzinka a kemp, dva statky. Míříme k Askji, silnice je, jak Zdeněk téměř správně překládá z angličtiny, vhodná pouze pro vozidla se čtyřmi koly. A ty my máme, stále ještě, ta jdem na to! V prvním stoupání se musíme vyhnout protijedoucímu džípu, který se řítí z kopce a drcne nám do nárazníku. Moc se omlouvá, ale nic se nestalo, na plastiku není nic vidět. Ano, k Askii je cesta OK. Před námi jede farmář s valníem plným ovcí, víří oblaka prachu. Je půlnoc, parkujeme před brodem, který je na naše auto moc hluboký. Žlutavé světlo nad obzorem, je to západ nebo už zase východ slunce? Noční atmosféra nás stále znovu fascinuje.
30.6 Egilsstadir
Ve tři hodiny se nám slunce dere okýnkem do busa, ale my musíme ještě trochu spát. Než se nasnídáme, zvedá se vítr, zpočátku lehká oblačnost houstne čím dál víc, vrcholky jsou už zahalené. Přesto se vydáváme na vrchol, nemáme tušení, jak je to daleko, bez stromů na té kamenné haldě není žádné měřítko.
Nejdřív musíme překonat brod, asi 10 m široký potok, hluboký po kolena. Zdeněk odmítá: nikdy jsem se nebrodil, počkám až něco pojede. Jelikož Protože poslední auto byl včera ten farmář s ovcemi, zouvám boty a vyhrnuju nohavice. Než si Zdeněk rozmyslí, jak tu bude stopovat auta, jsem na druhé straně. Teď mu nezbývá nic jiného, než jít bos mrazivou řekou, skáče jak antilopa a křičí bolestí, pak po špičkách tančí k velkému kameni. – Proč se neobuješ přímo na břehu? – Nejsem žádný plameňák. Musím se strašně smát. Zdenek při obouvání filozofuje, že je nejvyšší čas odjet z Islandu domů. Nároky se zde zvyšují a on se ocitá na konci svých možností: nejdřív dlouhé temné tunely na Faerských ostrovech, pak slaňování skalními trhlinami do temných neznámých tůní a nyní i brodění řekou, jeho,premiera. Ach, ty městské děti!
Vrchol je blíž, než jsme odhadovali. Svahy jsou vystlané malými (4-8 cm) lávovými kameny, po kterých se dobře stoupá, malé mechové polštáře vytvářejí stupně. Za 1,5 hodiny stojíme na vrcholu, vidíme Herdubreid, Askju a od východu se blížící frontu špatného počasí. Musíme spěchat zpátky k autu. Kdyby hodně pršelo, bude silnce rozměklá a bus čekají dva brody. Zdeněk si ale dělá starosti jen se svým broděním.
Pokračujeme do Egilsstadir, první vesnice, kterou mořeplavec na Islandu spatří. Seydisfjördur dole u moře je totiž jen přístav. V supermarketu doplňujeme zásoby potravin a kupujeme suvenýry: slané máslo. Zdeněk je odhodlaný ještě najít sjezdovku, kterou by mohl sjet, nebo vrchol, na který by mohl vystoupit. Jedeme mlhou a tak volíme trasu do kopce na zasněženou horu Snaefell. Opět je průjezdná pouze pro “čtyřkolky”. Před námi je několik brodů. Ve výšce 650 m se náhle vynořujeme z mlhy, od obzoru k obzoru nedotčená arktická krajina divoké krásy. Jako bychom byli sami na světě, společnost nám dělají jen ovce a labutě. Po 22 km míjíme jezero Lögurinn a vracíme se do Egilsstadir. Tady se rozkládají největší lesy na Islandu. Smrky, jedle, břízy, jeřáby, dokonce i normálně vysoké. Jsou uměle vysazené, stejně ale působí malebně. Na mýtinách opět koberce modrých aljašských lupinů.
Tankujeme v Egilsstadir. U pumpy visí šest sedm hadic s kartáči. Stačí jen otočit kohoutkem. Zdarma. Autobusy, džípy pokryté blátem, všichni kdo byli v terénu myjí. Náš bus to také potřebuje, pod vrstvami zaschlého bahna se objevuje jeho bílý lak.
Abychom se dostali do přístavu, musíme překonat 600 m vysoký průsmyk. Tam se dostáváme do velmi husté mlhy, viditelnost pod 10 m, hledáme místo na poslední přenocování.
31.6 Na shledanou, Island
Slunce nejistě vykukuje a odkrývá svah se sjezdovkami. Varuju ho, že dnes už rozhodně lyžovat nejdu, ale neříkej nikdy nikdy. Pod kopcem mi to ale nedá, i když mám nervy, naše loď už stojí v přístavu, nalodění za dvě hodiny. Kopec ale není tak vysoký. Nejdřív jedeme po blátivých loukách, jsem rychlejší, ale na sněhu Zdeněk zapíná turbo, já už jen funím za ním. – Dobře, půjdu s tebou na okraj skály. – Ne, Heleno, pojď výš. – Tak jo, na horní okraj sněhu. – Heleno, nekaz to, na vrchol je to jen 50 metrů, tady si nemůžeme dát vrcholovou pusu! – To se nedá odmítnout, nahoře rychle pusu a teď rychle z kopce, za půl hodiny musíme nastoupit! Pevný firn na strmém svahu, děláme paralelní obloučky, bezvadné. Jen ještě doklusat 200 m bahnitou loukou k autu. Zdeněk má radost, islandské finále si užil, zpívá si nahlas.
Dole v přístavu, opět v mlze, jsme poslední v řadě čekajících aut. Vyplňujeme formuláře, dojídáme včerejší nudle a suneme se k check-in.
Kde jsou palubní lístky? Já to vím, dokonce jsem se ráno dívala do přihrádky. Vytáhnu je, ale oni jsou to papíry od pojišťovny. Kde by jinde mohly být? V této cestovní skupině mám pověst chaota. Zdeněk mě sjede pohledem a nachází v klidu jízdenky v jiné přihrádce. No jo, teď si taky vzpomínám, že jsem je tam před 14 dny ukryla!
Zdenek vjíždí autem, já s ostatními pasažéry musím pěšky, vybírám pro nás prázdnou kajutu na horní palubě. Čas na vytouženou sprchu a jako vrchol večera jít do palubní restaurace. Samoobsluha, turistické menu za 17,-DM, ale velké porce.
Island je jedinečný ostrov s mnoha přírodními krásami. Černé sopky, světle zelené mechové pláně, dravé řeky s mnoha působivými vodopády, horké prameny. Modré lupinové svahy, spousta pasoucích se ovcí a roztomilí islandští koně. Islande, zůstaň takový, jaký jsi. Zachovej si svou nedotčenou divokou krásu.
Na dlouhé plavbě, tentokrát bez vylodění na Faerských ostrovech, připravujeme náš další projekt. Tentokrát žádné cestování, ale budeme si v Praze stavět dům. Plavba na klidném moři nám při plánování s papírem a tužkou rychle utekla.
--Helena
