Bylo právě 1. dubna roku 1818, ale Jan Martinek z Mistrovic neměl na aprílové žerty ani pomyšlení. Jak taky, když měli v noci v chalupě zloděje.
“Asi v pět hodin ráno, když můj otec vstal, šel ve svý příčině na půdu a jak tam přišel, tak zdaleka patřil, že obě truhly otevřený jsou. Jak do nich pohlíd, tak spatřil, že okradený jest. V tom přiběhl celej strachem obkličený a povídal mně ten příběh, že ihned sem se s ním na půdu navrátil a spatřili a vynalezli jsme, že skutečně z jedný truhly 13 štuk, 2 přadena příze, pak z druhý asi jeden loket plátna a kloub lnu odcizených jest. V tý chvíli jsme sobě usnesli k vyzkoumání téhož zloděje bych po okolních handlířích běžel a jim to s tou žádostí oznámil, kdyby se jim taková příze k prodeji zanesla, by mi o tom vědomost dali. Tím způsobem sem šel po handlířích sobkovských, pak nekořských, až sem k nekořskému handlířovi Mikiskovi přišel, a jak jsem jemu tu důležitost oznámil, tak on mi ihned pravil, že dnes časně ráno od jednoho člověka, kterej se z Mistrovic počítal a modrou kazajku měl, zrovna tolik příze a sice přadeno po 13 krejcarech sám koupil. Když my dáte moje peníze nazpátek, tak si můžete ihned tu přízi vzíti. Nato mi tu přízi ukázal a již Mikiska svých vlastních 6 přaden k takový přiložil, by celý mandel dodělal, já mu je ihned ukázal a s tím přesvědčený byl, že ta příze skutečně mého otce jest. Já jsem šel nato k našemu mistrovickému rychtáři a oznámil sem mu to, že důmnění stranu té krádeže na Josefa Ulricha mám. A jak rychtář pro něj poslal a se ho na tu věc tázal, tak se on ihned k tý krádeži přiznal. Na to ho rychtář do želez (dal)."
Oním mladíkem, kterého nechal mistrovický rychtář Jan Malý dopravit do vrchnostenské kanceláře v Kyšperku (Letohradě), byl Josef Ullrich, syn tamního chalupníka Jana Ullricha a Kateřiny roz. Tiché z Mistrovic 44 (po přečíslování 61).
Sotva vypověděl Jan Martínek svou verzi, dostal zloděj slovo. O sobě řekl, že je “20 let starý, v Mistrovicích rodilý, katolického náboženství”, tamtéž “já sem svobodnej pořadník, živím se od přádla a vostávám u mých rodičů. Já byl loňského roku zdeť na vrchnostenským kanceláři stranu ukradení pšenice, žita a ovsa z panských polí od vorlického dvora, moc-li téhož ale bilo tady udat v stavu nejsem, jenom tolik toho bilo, že se to do žebřin vešlo, s několika několika holníma ranami potrestaný.”
Na otázku, proč je předvolaný, vyslýchaný hned věděl, oč kráčí. Začal sám od sebe vypovídat:
“Já ukradl dnes v noci asi po 12 hodině Martinkovi 13 štuk, 2 přadena příze, jeden kloub lnu, pak několik loket plátna.” O pak podrobněji sdělil: “Dnes v noci jsem chtěl jít do imageNekoře k mý holce a zastavil jsem se u Barnetů. Tam jsem vostal sedět až louč rozsvítili, potom jsem šel ven a sed´jsem si nad Barnetovou chalupou pod třešní a čekal jsem, kdyby svítil měsíc, že bych šel k mý holce do Nekoře. Poněvadž ale bylo tma, tak sem tam nešel, nýbrž vostal sem pod tou třešní sedět, až již dávno u Martinků zhasnuto bylo a já již myslel, že dobře spáti budou. Tak sem šel k Martinkovům, otevřel sem si mlatek a vlezl sem přes chlívy nahůru,… kdež sem tam dvě otevřený truhly natrefil. V jedný jsem nalezl tu přízi a v druhý ten len a plátno. To sem vzal a slezl sem zasej dolů a šel sem pomalu do Nekoře v oumyslu tu krádež prodat. Jak sem přišel do Nekoře, tak sem šel do hospody k Pospíšilovi a chtěl sem jemu tu přízi prodat. Pospíšil mi ale povídal, že on tolik peněz nemá. Já jsem se jeho ptal, kdo v Nekoři přízi kupuje a jak on mi povídal, že Mikiska, tak sem šel k Mikiskom (u Pospíšila ale sem v síni sobě nechal ten len a plátno) a taky sem Mikisku eště v posteli natrefil, neb … ráno bilo a eště slunce nevyšlo. Jak já jemu tu přízi ukázal a se jeho tázal, zdaliž tu přízi ode koupí, tak on taky takovou přadeno po 13 kr. koupil a mně za ni 11 rýnských 42 krejcarů zaplatil. On se mě na to ptal, odkud sem a jak já jemu jsem řek, odkud sem, tak on mně povídal, abych počkal. Já jemu ale odpověděl, že spěchám, že jdu ještě na Vejrov. Nato sem šel do síně k Pospíšilovům, vzal sem si ten len a plátno a šel sem k Matiášovům. Tam sem si od jejího bratra nechal střihnout na bantalony. To druhý plátno sem tam nechal, protože ho chtěl ten krejčí ode mne koupit. Ten ale sem jim prodával za 3 rýnské, on jim byl ale drahej, tak sem ho tam nechal. Nato se tam stavila moje švagrová, a když mě tam viděla, tak mně povídala, bych šel s ní domů. Tak sem s ní šel domů. Jak jsme domů přišli, tak má švagrová za mně prosila otce, aby mi odpustil, že sem doma v noci nebyl (Švagrová ani žádný doma o mý krádeži nic nevěděli). Otec ale stranu mý noční toulky mně s holí ubil. Potom přišel můj bratr domů, který již o mý krádeži slyšel, celý nazlobený, a to mému otci povídal, že serbus již hned pro mně přijde a taky serbus přišel a mně vzal k rychtáři odved, kde mně pouta dali a sem odevzdali…. dalej musim to přednést, že ty truhly vždy otevřený jsou a ten zloděj, že skrze mlatek se tam po stěnách dostat musel, poněvadž mlatek otevřený byl.*”
Máte to, lidičky… Když necháváte truhly otevřené, nedivte se zlodějům, že kradou. Ani po stoletích se jejich myšlení nemění. Podobnou obhajobu slýcháme dodnes.
Co mne ale zaujalo nejvíc, je časová posloupnost celého příběhu. Počítejte se mnou. Po půlnoci Josef kradl a poté šel pět a půl kilometrů do Nekoře. Zde se zastavil v hospodě, před východem slunce, tzn. kolem páté hodiny prodal přízi u handlíře a šel asi další 3 km na Vejrov k Matyášům. Tam mohl být před šestou hodinou. Nechal si nastříhat látku na kalhoty, pořešil prodej plátna, setkal se se švagrovou a společně se zhruba o půl sedmé vydali osm a půl kilometrů zpátky do Mistrovic. Domů mohli dorazit kolem půl deváté a nejpozději za hodinu už jej vedl obecní slouha v železech do cca šest kilometrů vzdáleného Kyšperka. Takže před polednem už stál před vrchnostenským úředníkem a zpovídal se, necelých dvanáct hodin po krádeži ze svého činu. Nachodil okolo třiadvaceti kilometrů.
Ještě víc toho nachodil okradený Jan Martinek. Kolem páté hodiny zjistil krádež, takže o krátce poté vyrazil po handlířích. Nejdřív po Mistrovicích, poté se poptával v Sobkovicích, což obnášelo asi 6 km a 1,5 hodiny času. O před půl sedmou dalších 6 km do Nekoře, s poptáváním a zjištěním pachatele se vracel před osmou hodinou 6,5 km do Mistrovic, takže před půl desátou žádal zatčení Josefa Ullricha u mistrovického starosty. Celou věc pak ještě musel řešit v Kyšperku a poté se vrátit domů do Mistrovic – obojí dohromady obnáší 12 km. Toho dne tedy ušel kolem třiceti kilometrů. Obdivuhodný, ale v té době zřejmě nijak mimořádný výkon.
Josef Ulrich dopadl neslavně. Krádeže se mu zalíbily. Za tu, kterou provedl 11. června téhož roku byl odsouzen k těžkému, zostřenému žaláři.