Mladý pan Jan Rychnovský z Louňovic se nudil. Hodně nudil. Měl se sice účastnit večírku na jimramovském zámku, ale vydržel tam jen chvíli.
V sále hrál školní učitel s venkovskými muzikanty menuety a na židlích podél stěn netrpělivě posedávaly dámy, celé žhavé na vyzvání k tanci. Ale proč by se před nějakou ukláněl? Nebyl ani hezký, ani bohatý, takže byl u mladých šlechtičen jen trpěným společníkem. A skládat neslané nemastné komplimenty vdovám ve věku matky? Ohrnul nos nad takovou představou.
Od pážete si vzal plný džbán a schoval se v pokoji sloužícím jako šatna. Přihýbal si vína, ale stejně jej roztřásla zima. Našel svůj dlouhý kabát podšitý kožešinou a uvědomil si, že má v hluboké kapse novou ručnici, co si cestou na zámek vyzvedl u zbrojíře. Vyndal ji, potěžkával, obdivoval hladkost pažby, ale to mu nestačilo. Toužil vyzkoušet přesnost střelby. V opilém mozku se zrodila myšlenka. Vzal zbraň, vypotácel se na chodbu, aby našel pokoj s oknem směřujícím před zámek. Na cestě se míhalo světlo pochodně. „Troup jakýsi,“ zamumlal Rychnovský vyhlížející se do noci. Opřel se pevně o okenní rám, zamířil a stiskl spoušť. Světlo se rozkomíhalo, až spolu se svým nositelem padlo k zemi. „Dobře,“ pochválil šlechtic zbraň, spokojeně padl na postel a usnul těžkým, opileckým spánkem.
Ráno našli mrtvého na cestě a v zámeckém pokoji spícího Rychovského se zbraní v ruce.
Lidé v zastřeleném poznali Jana Malého ze Sádku. Převezli jej domů do chalupy a druhého dne vypravili pohřeb. Jan spočinul na sádeckém hřbitůvku. Jeho otec Pavel synovi nad hrobem slíbil, že celou věc nenechá jen tak. Sousedé mu jeho odhodlání vymlouvali, že soudit se se šlechtou nemá smysl, ale Pavel trval na svém. Dostavil se před poličské právo a žádal řádné vyšetření případu. Tak se vyšetřovalo. Pavel se ale proti Janovi Rychnovskému z Louňovic sám postavit nemohl, protože byl poddaný a nebyl tedy s pánem na roveň. Zastupovat jej musela jeho vrchnost – poličští páni radní.
Poličská vrchnost, no jakápak to byla vrchnost? Měšťánci, kteří se před šlechtou krčili stejně, jako jejich poddaní. A tak Jan Rychnovský při jednání na svatého Matěje roku 1632 sebevědomě přednesl svoji verzi, že k zastřelení došlo nešťastnou náhodou. K tomu přidal přímluvu Václava Viléma Rychnovského z Louňovic. Poličští radní neměli žádné argumenty, zájem jejich poddaného je nijak zvlášť netrápil a ani nestáli o to, pouštět se s pány do sporu. Pokorně sklonili hlavy, odsouhlasili Rychnovského výpověď jako pravdivou a prohlásili případ za uzavřený. Protokol zakončili slovy: „podle toho narovnání urozený pán Jan Rychnovský z Lounovic na poctivosti své se opatruje, že taková příhoda, kteráž se nechtěním ani z oumysla mimo všecknu nadalost nočního času na Janovi, synu Pavla Malýho ze vsi Sádku zastřelením jeho stala, jemu panu Janovi Rychnovskému z Lounovic i budoucím jeho nyní i na časy budoucí k újmě a škodě jeho dobré pověsti a poctivosti býti nemá.“
•
•
Poznámka:
Jan Malý byl zastřelen v neděli na svátek sv. Kateřiny (tj. 7. prosince) roku 1631. Kdesi za hranicemi zuřila válka, ale do Čech zatím nepřátelské armády nepronikly. Lidé netušili, kdy bude násilí konec. Netušili, že nejsou ani v polovině dlouhého třicetiletého konfliktu.
Jan Rychnovský z Louňovic byl synem Václava Rychnovského z Louňovic, který na jimramovském zámku zastával za panování Pavla Katharina z Katharů funkci zámeckého hejtmana. Jako ocenění své práce získal tzv. panský dům, kde pak jeho rodina žila.
.
.**
Na podzim roku 1620 byla poslána zemská hotovost a žoldnéři na západní hranici Moravy (tisíce pěšáků a několik set jezdců). Patrně i Žďársko pocítilo přítomnost špatně placené soldatesky. Vojáci nepobyli dlouho, rozutekli se, jakmile se dozvěděli o porážce na Bílé hoře. V jejich stopách jeli polští jezdci „lisovčíci“ – polští žoldnéři organizovaní do vojska plukovníka Lissovského (+ 1616), kteří sice bojovali ve službách císaře, ale ve skutečnosti znásilňovali, vydírali, kradli a zabíjeli. Zámecký správce Václav Rychnovský z Louňovic se před nimi rozhodl utéct, ale u Věcova byl dostižen a zabit. Mramorová deska připomínající nešťastnou událost v předvečer Štědrého dne roku 1621 je umístěna v obvodové zdi kolny u domu č. p. 4 v místě, kde původně stávala rychta. Kámen nese nápis: „Léta 1621 v pátek před Božím Narozením Václav Rychnovský z Louňovic, někdy úředník Pána Jimramovského na tomto místě od Poláků ukrutně zamordován jest. Bůh rač jeho duši k své slavě přijati. Amen“
Nápis je svědectvím hrdinného Václava Rychnovského, který se vzepřel polskému důstojníkovi a odmítl mu vydat svoji sestru.
.
