Fantazie číslo tři
(Skladba pro ilustraci prostorů, v kterých se odehrává dialog, interdimenzionální prostory pro komunikaci s mimočasovými bytostmi)
Co by mi na to asi řekla Sára, teď a tady?
„To mi vysvětli, proč jsme se ve fantazii č. 2 bavili o věcech, co se nestaly?“
„Říkal jsem Ti jen, že mě to napadlo a pak, že by se to mohlo stát.“
„Honzo, pochop…“
„Pochop co?“
„Já nechci Mesiáše!“
„Co?“
„Takhle nevypadá vztah, nemůžu tu bejt, když mě zachraňuješ.“
„Jsi moje princezna, válčím pro Tebe se smrtí…“
„Vzdej to, Honzo…“
„Ale…“
„Žádný ale, smrt jde porazit jenom v pohádkách a na světě už jeden, kdo jí porazil, byl.“
„Sáro, vždyť jsi říkala.“
„Ale to bylo…“
„To bylo? Co to povídáš?“
„Měla jsem Tě ráda, a ano, milovala jsem Tě, to přece víš, četla jsem o lásce a o tom, jak může být těžké, když tu pravou člověk najde a chceš to slyšet tak moc, žes to musel napsat do své fantazie, ale já potřebuju normálního chlapa, o kterýho se budu moct opřít.“
„Však jsem tady.“
„Honzo… Ty jsi sestoupil z Nebe, šukal s Biblí a proletěl jsi černou dírou… ale neudělal jsi ani řidičák.“
„Jo, ale: Všechno pro Tebe.“
„Já nepotřebovala, abys mi něco dokazoval, viděla jsem to.“
„Řekneš mi někdy, co jsi viděla?“
„Honzo, jednou možná, až budeš připravený.“
„Nevěříš mi?“
„Vždyť u Tebe stačí, abys něco špatně pochopil a napácháš škodu za 200 000,-.“
„Bojíš se mě?“
„Já se nebojím Tebe…“
„Čeho se bojíš?“
„Té síly, vždyť Ti po třech letech málem srostly ruce, nevím, co by se stalo, kdybych tu byla.“
„Sáro…“
„Jó, chceš to vědět? Změnil jsi mě, to všechno mě změnilo, byla jsem kráva, co myslela, že může všechno.“
„Nikdy bych neřek, žes byla kráva.“
„Byla a vím, že tyhle řádky píšeš Ty…“
„Má tohle být rozchod?“
„Vzdej to, zachraň sebe, buď chlap a vzdej se mě, najdi svobodu ve světě, nenech se zavřít, udělaj z Tebe gumu!“
„Já to nechci vzdát, viděl jsem nás dva ve svém zrcadle.“
„Do zrcadla nevstoupíš, vždyť by byl vesmír tak strašně determinovaný…“
„Sáro…“
„Teď nejsme priorita my dva, ale Ty!“
„Vrátíš se někdy?“
„To Ti teď nepovím.“
„Máš mě ještě ráda?“
„Honzo…“
„Lásko!“
„Honzo!“
„Co?“
„Nic, jen…“
„Ale…“
„Už žádný ale!“
„Dobře.“
„Prosím Tě, žij svůj život, já už jsem v pohodě, smířila jsem se.“
„Snažím se.“
„Měls rád Čoudelku?“
„Měl.“
„Tak vidíš.“
„Ale ona se se mnou nechce bavit.“
„Neříkám, že za ní máš jít, neobtěžuj jí, když nechce. Pro jedno kvítí Slunce nesvítí, to Ti chci říct.“
„Ale vždyť jsi…“
„Říkala jsem okamžitě svatba a pět dětí… Ale Ty jsi říkal, že jsem Pandora. To Ti opravdu nedochází, proč se mnou nemůžeš být?“
„Udělal jsem chybu.“
„A já se nezlobím, ale tohle nejde.“
„Ale… Proč?“
„Viděl jsi Boha? Myslíš, žes pochopil lásku? Můžeš to světu říct, ale mě si tím nezískáš, řekni lidem o svém Bohu, já jsem s tím v pohodě, ale už jsem teď jen postava Tvého románu, nemůžu být Tvůj partner a nemůžu být ta zhoubná bohyně, to po mně přece nemůžeš chtít. Jo, žili jsme v době, kdy zakázali dýchat, to apokalypsu připomíná a začala ve světě válka a tys žil svojí mesiášskou rolí. Ale Honzo, vždyť si připusť, že ses stal hadem… Co jsi udělal?“
„Kousnul jsem mámu…“
„A pak ses modlil, aby to nebyla pravda, protože jí máš rád.“
„Spolkli jsme jen hašlerku.“
„A proto se nic zlého nestalo.“
„Našel jsem Harryho…“
„A políbils ho i na rty?“
„Jo, ale až potom, co jsme si políbili jizvy.“
„Honzo, pamatuješ si svoji povídku o Narcisovi?“
„Jo, ale…“
„Žádný ale, buď rád, že Tě to nezabilo.“
„Jak by mě mohl zabít kamínek?“
„Věříš na zrcadla, ale chtěl bys do nich pořád lézt, smiř se s tím, smrt nepřemůžeš na tomhle světě.“
„Všichni musí umřít?“
„Ano.“
„Bach napsal pozitivní doprovod ve své varhanní knížce.“
„Však to je pozitivní, nemysli si.“
„Já chtěl…“
„Chtěl jsi mi ukázat lásku a přinést modré z Nebe.“
„Nezlob se.“
„Ukázal jsi mi toho tolik… Neplač už.“
„Já…“
„Já, já, já, celá Tvoje kniha je o Tobě, kolik ses toho dozvěděl o mně? Vždyť ses se mnou bál mluvit a poznávat mě, copak si myslíš, že jsem ta pravá?“
„Sáro…“
„Honzo… Vždyť jsi zažil tolik a umíš o tom tak hezky mluvit, já s Tebou teď nemůžu být a nebudu se zlobit, když změníš jména a řekneš, co se stalo. Buď bojovník za svou pravdu, ale nebojuj za něco, co nechci.“
„Sáro…“
„Nebreč už. Jsi chlap?“
„Jo ale,..“
„Tak nebul, v blázinci dlouho nebudeš, nepatříš tam a Tvoje kniha je senzační.“
„Není to blábol?“
„Ne Honzo, nikdy jsem nečetla nic hezčího, a navíc o mně, dokázal jsi ukázat lidem Boha, vždyť jsi toho udělal tolik, kdo udělal víc než Ty? A nebul, když tohle píšeš, nebul už, to máš takový problémy se sebedojímáním?“
„Ale…“
„Jaký ale?“
„Miluju Tě!“
„Ale jaký ale? To není žádný ale…“
„Tak už se na mě nezlob.“
„Já se nikdy nezlobila.“
„Ale řekla jsi, že jsem největší chyba v Tvým životě.“
„Jsi. A Tys řekl, že bys mohl říct to samý…“
„Myslel jsem, že bych taky mohl říct, že jsem největší chyba v Tvým životě.“
„Tak vidíš, jsi tak chybný, že to ani nejde popsat.“
„Už nikdy nechci čarovat.“
„Magie není zlá… Jen nám dvěma nesvědčí, když jí používáš ze zoufalství.“
„Já chtěl…“
„Chtěl jsi mi ukázat Boha. Fajn, viděla jsem Boha. Ale Tys byl zoufalec. Proč jsi nekoupil květinu?“
„Sedmikrásky jsou Biblický květiny.“
„Mám ráda růže, Honzo! A chtěl jsi mě využít, to je jedno, že třeba ke spáse světa.“
„Proč tohle tak bolí?“
„Neříkala jsem, že se nikdy neuvidíme.“
„Taky bych to nevepsal do svý fantazie.“
„To ne, Ty ne… Buď sám sebou, vždyť Tě holky budou zbožňovat, když tvoříš na světě tolik krásy, jen se doceň a nepovolávej Ďábla a temnotu, věř si už, Ty za to stojíš.“
„Říkalas…“
„Nikdy neříkej nikdy.“
„Dobře.“
„Tak a teď už to zavři, napsal jsi svojí naději a zavři to.“
„Nechtěl jsem se vzdávat, chtěl jsem dělat analýzu.“
„Analyzuješ a poznáváš Boha, fajn, ale sám jsi řekl, že je vevnitř Bolest, tak už se netrap a zavři to.“
„Zavřít knihu?“
„Zavřít!“
„Když bolí, tak se nemám vracet?“
„Dal jsi mi ve své fantazii Pokoj? Co to znamená?“
„Jo ale…“
„Žádný ale, bolí Tě tahle kniha?“
„Jo, ale…“
„Tak už zavři, všechno jsi řekl, Tvé bolavé svědectví o naději tu je, dostal jsi ho na tenhle svět a lidi ho budou milovat, co ještě chceš?“
„Chtěl jsem…“
„Chtěl jsi být se mnou…“
„Já…“
„Nikdy neříkej nikdy. A zavři to a konec.“
„Zavřu to a konec.“
„Šup šup.“
„Dobře.“
„Musíš mít vždycky poslední slovo?!“
„Ne, já...“
„Honzo! Konec!...“