Já si tady s dovolením zase něco málo odplivnu, co se zranění pohybovýho aparátu týče, protože to je jedno obří téma, který nás postihuje všechny (mě nevyjímaje). Můžete se dokonce sebevíc snažit, vyhnout se jakýkoliv pohybový aktivitě v životě a stejně Vás to pravděpodobně dožene. Asi v jiný formě než mě nebo sportovce, ale úplně vyhnout se tomu asi nedá. Nebo minimálně neznám žádnej lifehack na to, jak minimálně nevyfasovat nějakou diagnózu. Tak například víte, že
Každopádně tím chci říct, že poranění a opotřebování k životu patří. My sice známe nějaký preventivní kroky (jako je zdravej životní styl, optimální zátěž, kvalitní regenerace > spánek...), jak snižovat pravděpodobnost jejich výskytu, ale faktem je, že stát se doktorem/fyzioterapeutem je pořád docela dobrej nápad. Neb to zatím vypadá, že zraněním se (alespoň prozatím) úplně nevyhneme a budeme se s tím muset naučit do jistý míry žít. jak praví má oblíbená Slovenská lidová moudrost
Taký švet, nezrobíš nič
Zranění ale neznamená konec světa. Teda většinou... Je to spíš příležitost. Příležitost k tomu, se možná na chvíli zastavit, rekapitulovat, poučit se, něco změnit a případně popracovat na něčem jiným.
Byl jsem teď týden na velmi výživným tréninkovým programu s Bounce Street, kde jsme týden pracovali se skupinkou mladých basketbalistů a jeden z nich má shodou okolností zlomenej prst na noze. Takže nemůže ani běhat, ani dělat dřepy a přesto celej týden dribloval, házel, zvedal činky a posiloval nohy. Jen jinak. V sedě, nebo vleže. Vzal svoje zranění jako možnost zlepšit určitý aspekty a alespoň částečně se udržet v tréninkovým zatížení.
Takže jste-li například vytrvalostní běžci a z nějakýho důvodu nemůžete běhat, ještě to vůbec neznamená, že nemusíte dělat nic. Možná zvládnete bez problémů chodit. A pokud ani to ne, je dost možný, že můžete plavat, jezdit na kole, nebo lézt po čtyřech. Pokud žádná lokomoce nepřichází v úvahu, stále je možný posilovat. Téměř vždycky totiž existuje varianta toho, jak na něčem pracovat. A nemusí jít nutně ani o tu fyzickou účast. Možná nejvíc opravdu pomůže fyzickej klid a v něm se zase sportovec může pověnovat hlubší mentální práci (schopnost uvolnění, relaxace), nebo technice jeho sportu. Možností je zkrátka velká spousta...
A protože dneska nechci bejt úplně konkrétní, nechám tu dva zdroje. Ten první je od Brena Veziroglua, tedy ex studenta Ida portala, od kterýho jsem si pořídil membership. A ten druhej je e-book od Grega Lehmana. Obé tedy bohužel "jen" v angličtině.
