O napjatých vztazích mezi manažerem Ten Hagem a Ronaldem se mluví delší dobu. Portugalec se v létě nějak netajil tím, že chce Red Devils opustit a zamířit to klubu hrajícího Champions League. Problém byl, že mu agent Mendes nedokázal najít klub, kde by tuhle fotbalovou megastar byli ochotni zaplatit. Zdálo se, že jedinou ochotnou osobu zaplatit přestupovou částku a Ronaldův plat, byl nový (spolu)majitel londýnské Chelsea Todd Boehly. Problém byl, že přestup měl odmítnout tehdejší manažer Thomas Tuchel (což zřejmě spoluzavinilo jeho brzký konec v sezóně). A tak Ronaldovi nezbylo nic, než zůstat.
United prý přitom nejdřív odmítali jakýkoliv přestup, později se ale podle renomovaných novinářů ukázalo, že byli ochotni zasednout k jednacímu stolu v podstatě s kýmkoliv. Erik Ten Hag sice celé léto opakoval, že bude rád s Ronaldem spolupracovat, ale samotná sezóna ukázala, že jeho nátlakový fotbal se s Ronaldovými nynějšími schopnostmi příliš neslučuje a portugalec tak po nevydařeném vstupu United do sezóny skončil na lavičce náhradníků, kde až na výjimky zůstal. V podstatě se z něho stala až druhá/třetí volba na útočníka, což je pochopitelně úplně nová situace, se kterou se za celou svou bohatou kariéru nesetkal. A problémy na sebe nenechali dlouho čekat. Viditelně frustrovaná legenda jak Man United, tak Realu Madrid na hřišti často rozhazovala rukama, při střídání kroutila hlavou a vše vyvrcholilo právě ve středu na domácí půdě proti Tottenhamu Hotspur.
A tak je Ronaldův lednový odchod v podstatě nevyhnutelný a tím nejspíš definitivně končí jedna velká úžasná jízda, byť s nešťastným koncem. Ronaldo se totiž nesmazatelně zapsal zlatým písmem do historie kubu z červené části Manchesteru. A to mu nikdo nevezme...
Když na začátku loňské sezóny přicházel podruhé do klubu, tvrdil jsem, že je to vítězství emocí nad rozumem. Srdce jásalo, hlava méně. Obával jsem se jeho vlivu na fotbalovou stránku věci, byť jsem se neubránil nadšení, protože tohle byl dlouho očekávaný návrat "ztraceného syna", ke kterému došlo málem ještě za éry Sira Alexe Fergusona. Kdyby se po sezóně 2012/2013 skot nerozhodl odejít do fotbalového důchodu, Ronaldo by dost možná na Old Trafford zamířil a kdo ví, jak by na tom klub byl dnes. To se ale už nedozvíme a tak nemá smysl nad tím příliš přemýšlet.
Ronaldo se sice vrátil impozantně, vstřelil při svém druhém debutu za klub dva góly do sítě Newcastelu a v sezóně se stal suverénně nejlepším střelcem klubu, ale i pro Ralfa Ragnicka to byl viditelně headache. Dokonce takový, že měl a začátku kalendářního roku 2022 doporučit vedení, aby se Ronalda zbavili. Dočasný manažer ale neměl dostatek pravomocí a vedení United chtělo počkat na jmenování stálého manažera. Ronaldo s United si tak doslova vzájemně zbyli. A možná, že obě strany toho dnes trochu litují...
I přes tenhle hořký konec, který nejspíš vyvrcholí lednovým odchodem bez famfár, nezbývá než téhle ikoně fotbalu poděkovat. Protože i díky němu (a možná hlavně díky němu) jsme mohli sledovat úžasnou jízdu Man United v honbě za trofejema, která započala v roce 2004 vítězstvím v FA Cupu. Pokračovala vítězstvím v ligovém poháru o rok později. Následovalo vítězství v Premier League a gradovalo v roce 2008, kdy se z Red Devils stali vládci Anglie, Evropy a světa. A Ronaldo u toho střílel góly, nahrával na ně a bavil fanoušky.
he plays on the right
that boy Ronaldo
make England look shite
No a tak je asi načase vybrat jeho nejlepší zápas v červeném dresu. Což je pochopitelně náročnej úkol. Těch zápasů bylo tolik, že vybrat 1 jedinej je skoro nemožnej úkol. Přesto to zkusím, byť tisíc lidí bude mít v tomhle případě tisíc názorů.
A tak vybírám semifinálový duel Champions League proti Arsenalu na Emirates Stadium v roce 2009. Ďáblové tenkrát byli vládci světovýho fotbalu (než je zhruba o měsíc dokonale zaskočila Barcelona a započala tak svou vlastní éru) a v duelu s Arsenalem byli favoriti. Byť tým Arsene Wengera rozhodně nebyl jen tréninkovým sparring partnerem. Tým postavený okolo Robina Van Persieho s Fabregasem, hrál moderní a rychlý fotbal. První zápas na Old Trafford navíc skončil těsným vítězstvím týmu z Manchesteru 1:0 a tak i diváci na Emirates určitě cítili, že můžou soupeře minimálně potrápit.
Jenže zápas si pod svou taktovku vzal Ronaldo...
Domácí sice začali aktivně, ale už v osmé minutě to bylo 0:1, když si za obranu zaběhla právě hostující sedmička, křižným pasem přes vápno se štěstím našla Parka a ten překonal padajícího Almuniu. A v 11. minutě bylo de facto po dvojzápase. Ronaldo si z dobrých 35 metrů vzal na starosti standartní situaci, vypálil dělovku přímo na bránu a s přispěním zaváhání domácí brankáře to bylo 0:2. Zaskočený domácí tým se dlouho nemohl dostat k odpovědi. Mohl inkasovat ještě po střele Rooneyho, tentokrát ale Almunia zasáhl a při chuti hrající Ronaldo sám bránu Arsenalu ještě do poločasu ohrozil minimálně třikrát. Usmívat se tak mohl na tribuně i David Beckham, který se přišel na odvetu podívat.
Druhý poločas načal znovu portugalec a další jeho akci musel zastavovat znovu španělský brankář ve službách Arsenalu. Ale v 61. minutě už neměl nárok. Při obrovsky rychlém přechodu hráčů United do ofenzivy si po Ronaldově patičce převzal míč Park, našel Rooneyho, ten ve vápně Ronalda, který přesprintoval dobře 60 metrů hřiště a bylo definitivně rozhodnuto. Až potom Red Devils trochu sundali nohu z plynu a nechali domácí vypracovat si šance. Jedna z nich bohužel skončila penaltou a červenou kartou. Za toho stavu, ve kterým se utkání dohrávalo velmi přísnou, protože o osudu semifinále bylo rozhodnuto. Arsenal za stavu 0:3 musel vstřelit 5 branek, což bylo vzhledem k času, který na to měl de facto nemožný. Ta červená karta možná dala i ráz pozdějšímu květnovýmu finále, protože jí dostal ve formě hrající středopolař Darren Fletcher a díky ní nemohl do finále nastoupit. Van Persie penaltu proměnil a stanovil skóre na konečných 1:3, protože jiná šance už se u domácího týmu neujala.
I přesto, že v Římském finále na Barcelonu United nestačili, semifinálový duel na Emirates zůstane hlavně díky Ronaldovým dvěma gólům jedním z těch památných utkání. Red Devils v něm ukázali zkušenost, vyzrálost, byli si dobře vědomi své vlastní síly a dokázali jí uplatnit. Sám Cristiano se přitom stal nejpilnějším střelcem a vedl většinu útočných akcí.
A byl to vlastně zároveň i jeden z posledních duelů legendárního portugalce před jeho vysněným přestupem do Realu Madrid. Tím posledním bylo právě prohrané finále v Římě.
running down the wing
hear United sing
Viva Ronaldo
Ačkoliv jeho druhá štace v klubu nevyšla a roztrpčení fans je veliký, pořád doufám, že se s klubem rozloučí tak, jak by si za svůj podíl na klubový historii zasloužil. Totiž na hřišti při standing ovation. Nikde mu totiž neprokázali takovou oddanost, jako v tomhle klubu a nikde nad jeho občasným excesem nezavřeli oči tolikrát, jako právě na Old Trafford. I přes všechno to špatný je a vždycky bude legendou klubu. Ať už následující týdny přinesou cokoliv.