Díl 34.
Tak koukám, že Ministerstvo vnitra definuje anarchii jako extrémismus. Což mi přijde zajímavý, protože já na ní neshledávám vůbec nic extrémního.
Třeba takovej vztah dvou a více lidí, to je čistá anarchie. Někde se potkaj, vyměněj si nějaký informace, pak si třeba vyberou nějakou sociální síť, kde se budou sdružovat, domluví se tam návštěvu kina, nebo restaurace, domluvěj si nějaký vztahový pravidla (ať už verbálně nebo non-verbálně), který se budou lišit i v čase, podle toho jak moc nebo málo si rozuměj. Někdo z nich komunikuje spíš pohybem (třeba sexem), někdo zase slovy. Nějakej vztah přeroste v něco víc, jinej ne. Někdo se s partnerem domluví na řešení nějakých problémů s třetí osobu (např terapeutem), jinej to řeší chlastem a někdo nevěrou. Vymáhat něco soudně je v partnerským vztahu skoro nemožný, protože to nemá zákonnej rámec a přesto to nějak funguje. Někde líp, někde hůř, ale funguje.
Nikdo přitom těm lidem nedává (skoro) žádný mantinely, nikdo jim neradí (pokud to není rada vyžádaná), nevodí je za ručičku, nechrání je (pokud nedojde třeba k ublížení na zdraví), nemá to žádnej zákonnej rámec (nebo jo?). Musej to nějak vyřešit sami.
Každodenní anarchie...