Není toho příliš, čím se v post-Fergusonově éře (která skončila v roce 2013) chlubit. Jasně, United sem tam něco vyhráli, našlo by se i pár skvělých výkonů a výsledků, ale přeci jen bez reálnýho boje o ty úplně největší trofeje, to ve výsledku všechno vychází tak nějak do ztracena. A nejinak to bylo i v tomhle zápase. United nemohli vítězstvím získat nic, než tři body do tabulky. Nemohli zasáhnout do boje o titul. Nemohli získat žádnou trofej. Nebylo to žádný pomyslný překročení Rubikonu. Ale přesto se jim něco povedlo, za co jsem do dnešního dne nesmírně rád...
Proč? Pro trochu kontextu mi dovolte se na chvíli vrátit do sezóny 2011/212, kdy se stalo něco, co bylo svým způsobem nevyhnutelný. Ropnými penězi nadopovaný Noisy neighbors, jak se přezdívalo městskýmu rivalovi Manchesteru City, vyhráli ligu. Poprvé od roku 1968. Všichni jsme přitom věděli, že jednou se to stát musí. Způsob, jakým se to stalo, byl ale bolestivej a je bolestivej do dnes... Šejci vytáhli trápící se klub ze dna ligový tabulky až na jeho vrchol a první takovou vlaštovkou, že věci se v Manchesteru začínají otáčet, byl derby zápas na Old Trafford (domácí stadion United) někdy zhruba z října 2011, který City ovládli 6:1. V tom zápase bylo přitom všechno špatně od začátku, až do jeho tragickýho konce (United inkasovali třikrát během posledních zhruba 10 minut). Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by City měli uloupit United i trofej na konci sezóny. Ještě 6 kol před koncem měli United komfortní náskok 8 bodů, který ale díky odfláknutýmu zápasu ve Wiganu a hloupý domácí remíze s Evertonem prohospodařili. Třešničkou na dortu pak bylo další prohraný derby 3 kola před koncem soutěže, který oběma klubům z Manchesteru přisoudilo v tabulce stejně bodů, ovšem ve prospěch bleděmodrých Citizens hrálo lepší skóre. Do posledního kola pak šli bok po boku a zbytek je (pro mě) smutná historie... Zatímco United si poradili vcelku komfortním způsobem se Sunderlandem, čekalo se na rozuzlení zápasu na City of Manchester Stadium, kde domácí nejdřív prohrávali 0:2, aby na konci zápasu v nastaveným časem vyrovnal Džeko na 2:2. I za takovýho stavu by United ligu znovu ovládli, ale ve hvězdách byl napsán jiný scénář. V úplně poslední šanci zápasu totiž rozhodující branku vstřelil Aguero a nasměroval domácí k prvnímu titulu po více jak 40 letech.
Pro mě osobně to zůstává nejhorším zážitkem v roli fanouška Red Devils, byť chápu, že fandové fotbalu museli v tu chvíli jásat. Od té doby se pokoušim inkriminovanýmu momentu vyhejbat, co to jen jde (takže sorry, ale video sem nedokážu umístit), ačkoliv bohužel dramatičtější závěr ligy se zřejmě hned tak opakovat nebude. Takže je to celkem pravidelně součástí sestřihů z derby zápasů a celý Premier League. Jak ale jistě chápete, po takovým zážitku velmi vítám jakýkoliv zápas, kde se tenhle nepříjemný okamžik City alespoň částečně vrátí. A jedním z nich bylo právě derby pod Mourinhem ze sezóny 2017/2018...
United přitom vůbec nezažívali povedený ročník. Po vcelku úspěšném konci předešlé sezóny, kdy vyhráli Ligový pohár a Evropskou ligu se zdálo, že se konečně blízká na lepší časy. V létě navíc přišli hvězdný posily v podobě Romelua Lukaka, nebo Alexise Sancheze a všichni očekávali boj o titul. United ale stejně jako zbytek ligy dělali jen sparing partnery komu jinýmu, než městskýmu rivalovi ze City. Ti naprosto komfortně ovládli ligu a jako první tým v historii dokonce pokořili hranici 100 bodů. A co víc, 7.dubna mohli korunovaci oslavit na domácí půdě právě proti United. Stačilo jim k tomu vyhrát jakýmkoliv způsobem...
V první půli je k tomu taky nasměroval nejdřív kapitán Kompany a pár minut na to i Gundogan. Znovu se dostal onen pocit, že i tyhle mají domácí napsaný ve hvězdách... Vypadalo to, že všechny ty roky, kdy si United dělali ze svýho městskýho rivala doslova srandu, se nám ještě několikrát hořce vrátí (jako kdyby bohatě nestačil ten Aguerův moment...). Zbytek poločasu byla hotová tragédie a já už jsem se pomalu smiřoval s tím, že korunovaci šampionů uvidim v přímým přenosu v tom nejmíň příjemným zápase, totiž v derby...
Comeback v tu chvíli neočekával asi nikdo.
United byli v podstatě v roli diváků. Valil se na ně útok za útokem. City v sezóně do té chvíle prohráli jeden jedinej zápas a měli před sebou vidinu oslav nad největším rivalem na domácím stadionu. Z šatny United navíc už nějakou dobu prosakovali zvěsti o napětí mezi Mourinhem a například Paulem Pogbou, kterej si z nějakýho neznámýho důvodu navíc na hlavu nechal před zápasem nastříkat bleděmodro-bílou barvu (což jsou mimochodem barvy právě Manchesteru City). A to dokonce ve chvíli, kdy se o jeho přestupu z United do City mluvilo. A aby toho nebylo málo, v padesátý minutě Gundogan trefil tyčku... za pozitivní se v tu chvíli dal považovat to, že Red Devils neprohrávali už o 4-5 branek.
O to větší překvapení bylo, když to chvíli na to, bylo 2:2. A dvakrát se trefil kdo jiný, než Pogba. United z ničehonic vstali z mrtvých. Za definitivním comebackem je navíc v 70. minutě nasměroval zřejmě z těsnýho offside (koho to zajímá?!) Smalling a vztek i frustrace se společně přelily do naděje a do
hlavně to do pr...e nepos.rte! Teď už ne!
Protože já mám taky jenom jedny nervy a srdce. Na další zvrat v zápase jsem nebyl připravenej ani fyzicky, ani mentálně. Tentokrát se to City nesmí povést!
Jak měli ale Mourinhovi týmy v oblibě, jakmile se vedlo (byť těsně), přišlo úmorný bránění vlastní šestnáctky. A tak mohli/měli domácí kopat po zákroku Younga ve vápně penaltu (ale znova, koho to zajímá?!). Za cynický faul zezadu na Otamendiho mohl sudí ocenit červenou kartou Pogbu v poslední desetiminutovce (samozřejmě !zcela správně! neudělil). V 90. minutě pak vytáhl precizní zákrok De Gea proti Aguerovi. No a protože proti Sterlingovi stála na konci zápasu i dobře postavená tyč, mohli United slavit dílčí úspěch > povedlo se jim oddálit korunovaci krále Premier League.
Celý zápas zde
Historie si to sice pamatovat nebude. Ta zná jen vítěze. Ale pro mě a pro nás fanoušky červenýho klubu z Manchesteru to teď prostě takhle je. Máme radost z každých třech bodů. Z každýho vítězství. A o to větší, pokud je nad jedním z úhlavních nepřátel. Jsme v situaci, ve který léta byli právě kluby jako Man City, nebo Liverpool. Pro nás jsou teď tyhle zápasy jako malá náplast na chybějící drama finálových soubojů. A zároveň doufáme, že to bude jen dočasná záležitost a tenhle "spící obr" se brzo probere k životu...