Tak tady jistě nepotěšim 
Po slabších předchozích letech, kdy Anglii dominovala především londýnská Chelsea vedená Jose Mourinhem, se Red Devils konečně vraceli zpět na výsluní. První vlaštovkou byl zisk ligovýho poháru ze sezóny 2005/2006 a hned rok na to dokázali přetlačit po fantastický domácí ligový sezóně právě The Blues. A Fergusonova družina se nechtěla zastavit jen u toho. Už tak hvězdný kádr s Ronaldem, Rooneym, Ferdinandem, Vidičem, nebo třeba Van Der Sarem doplnila vysněná posila z Německa - Owen Hargreaves, kterýho manažer Ďáblů lovil dobrý dvě-tři sezóny. Na dvouroční hostování mimo to přicestoval Carlos Tevez a kádr doplnila i jména dvou velkých fotbalových talentů - Nani a Anderson (který se nakonec stali i důležitýma postavama právě finále v Moskvě). Zkrátka United nehodlali nechat nic náhodě...
Začátek sezóny se ale příliš nepovedl. Po úvodním finále Community Shield (souboj vítěze Premier league s vítězem FA Cupu) sice Ďáblové zdolali ve Wembley na penalty Chelsea (koho jinýho), ale úvodní tři ligový kola ani jednou nevyhráli a odnesli si z nich jen 2 body za dvě remízy (z nichž hned tý první na Old Trafford s Readingem jsem byl svědkem). Potom už ale svoje motory nastartovali a hlavně díky Ronaldovým 31 gólům obhájili ligový prvenství, ačkoliv si ho museli ubránit až v posledním kole ve Wiganu (o tom někdy potom). Smůla pak červený klub z Manchesteru postihla v FA Cupu, kde skončili ve čtvrtfinále na domácí půdě s Porstmouthem po penaltě z druhýho poločasu a pokud mě paměť neklame, náhradní brankář Kuszczak tenkrát fauloval českýho útočníka Milana Baroše. United v zápase naprosto dominovali. Vytvořili si kopec šancí, ale pokaždý ztroskotali na hostující obraně, výborně chytajícím Jamesovi a nepřála jim ani konstrukce brány. Z Treble tak sešlo na začátku března, ale i tak bylo stále o co hrát. United se totiž fantasticky dařilo v Lize mistrů...
Skupinu složenou ze Sportingu Lisabon (odkud United přivedli do Manchesteru Ronalda a Naniho), AS Řím a Dynamo Kyjev projeli jako nůž máslem. Jedinou kaňkou byla remíza z Říma, která se ale stala v posledním kole, kdy už United šetřili několik opor. Výkony sice nebyly zrovna oslnivý, ale to bylo ve skupinách Champions League celkem pravidlem. Ferguson volil velmi pragmatický způsob boje - vyhrát všechny domácí zápasy a přivést si minimálně boď ze hřiště soupeře, který by měl k postupu stačit. Účel světí prostředky...
Do tuhého začalo jít ve vyřazovacích soubojích, kde se pravidelně schází 16 nejlepších týmů Evropy. Prvním soupeřem se stal francouzský Olympique Lyon a první zápas ve Francii musel zachraňovat až v samotným závěru Tevez, který srovnal na konečných 1:1. Ani tam United nenadchli, leč odvezli si cenný gól do odvety, kterou taky zvládli těsně 1:0. Ve čtvrtfinále jim pak los přál, vyhnuli se všem velkým spolufavoritům na celkový prvenství a rozdali si to znovu s italským AS. Ač v Římě chystali odvetu za ostudnou porážku 7:1 na Old Trafford z minulé sezóny, United nepřipustili větší problémy a po venkovním vítězství 2:0 a domácí odvetě po góle Carlose Teveze nakonec Italy vyřadili celkově 3:0 na skóre. Zvlášť gól Ronalda z prvního zápasu ale stojí za připomenutí.
V osudí tak zbyly poslední čtyři týmy (Man United, Barcelona, Liverpool, Chelsea) a fanoušci United už pomalu začali pokukovat po vzájemným finále s největším rivalem z Liverpoolu. Jenže v cestě nejdřív stála Rijkaardova Barcelona. Ta sice neprožívala nejlepší sezónu, ale pořád tu byli jména jako Puyol, Xavi, Iniesta, Messi, Ronaldinho, Henry, Deco a další. Což znamenalo, že celých 180 minut nás čeká naprostý utrpení v podobě skvěle technicky vybavený Barcy, která bude držet míč a pokoušet se o průnikový přihrávky do vápna. A opravdu to byly šílený nervy...
Když v prvním duelu na Camp Nou nedal zkraje zápasu penaltu Ronaldo, fakt jsem si myslel, že tenhle moment United nakonec bude strašlivě mrzet (a to jsem netušil, že tahle neproměněná penalta bude jen předzvěst mnohem většího nerváku, než jsem si dokázal představit). United ale úvodní zápas nějak přežili. Nechci teď úplně spekulovat, ale mám pocit, že drželi míč v méně než 30% herního času a nedivil bych se ani tomu, kdyby Valdesovu bránu ve zbytku zápasu netrefili. V tisku je tenkrát po zápase nešetřili, ale remíza 0:0 dávala naději oběma týmům. Co United v odvetě nutně potřebovali, byli fans. A ti na Old Trafford nezklamali.
No a protože se k tomuhle zápasu chci ještě někdy vrátit, napíšu jen tolik, že postupový gól vstřelil Scholes a United tak mohli plánovat cestu na finále do Moskvy. A já zase mohl plánovat cestu do Prahy, kde jsme se v tu dobu pravidelně scházeli s pár stejně ujetýma jedincema v ulici Ve Smečkách v místním legendárním Sportbaru Zlatá Hvězda (mimochodem existuje to ještě?)...
A protože druhý semifinále po obrovským dramatu ovládla Chelsea (což si nikdo z nás nepřál), mohli se fans těšit na další těsný zápas, který mohl ovládnout kdokoliv. Asi v žádných jiných zápasech tý doby neplatilo víc, že rozhodují detaily a maličkosti. A to se nakonec stalo i ve finále Ligy mistrů. První pro tým z Londýna a třetí pro tým z Manchesteru...
Přiznám se, že v návalu těch emocí (a spousty piv a nakonec i "šáňa") si ten zápas až na penalty příliš nevybavuju. Pamatuju si ale, že United začali dobře. Vlastně nad očekávání dobře a zaslouženě šli do vedení zásluhou hlavičky Ronalda z první půlhodiny. Taky si pamatuju, že Lampard ještě do poločasu srovnal a Chelsea pak převzala otěže zápasu. Trefila břevno a tyčku. Vim, že Giggs mohl v první části prodloužení rozhodnut, ale nepochopitelně trefil v odkrytý bráně Terryho hlavu. A samozřejmě si pamatuju, že dost možná klíčovej okamžik se odehrál v úplně posledních minutách zápasu, kdy se nechal v jedný z potyček vyprovokovat Drogba a viděl červenou kartu. Kdo ví, co by se stalo, kdyby jí nedostal...
Finálový zápas nakonec dospěl k penaltám a takovej penaltovej rozstřel by možná nevymysleli ani v Hollywoodu.
První čtyři střelci (po dvou na obou stranách) se nemýlili. V třetí sérii přišlo asi první velký překvapení. Míč si na straně United (kteří rozstřel začínali) postavil král sezóny - Cristiano Ronaldo. Tou dobou už měl na kontě 41 branek, ale taky neproměněnou penaltu ze semifinále proti Barceloně. Ferguson ho jako třetího poslal zřejmě proto, protože tušil, že někomu do tý doby už ujedou nervy a mine. Nestalo se. První totiž minul právě portugalec a bylo to v ten nejnevhodnější moment. Ve chvíli, kdy se vzápětí po něm nemýlil na druhý straně Lampard, začínali jsme ve Sportbaru tušit, že to asi nebude naše noc. Pořád tady ale ještě byla naděje v posledních dvou sériích...
Ani tam se ale nic neměnilo. Hargreaves dal s přehledem a nemýlil se ani Ashley Cole. Do poslední série se tak přicházelo se skóre 3:4 ve prospěch Chelsea a poslední jiskřičku naděje nám šel vykřesat v tu dobu devatenáctiletý talent ze Sportingu - Nani. Upřímně, kdyby nedal, nebylo by mu co vyčítat. Byla to jeho první sezóna v klubu, byl to ještě teenager a navíc zápas ani nezačínal. Proč dostal pátou penaltu, která mohla být rozhodující, je otázka. Každopádně Nani se štěstím proměnil, byť jeho penaltu měl brankář Čech "na rukách". No a rozstřel dospěl k poslednímu pokutovému kopu (za předpokladu, že by střelec proměnil). Dá se spekulovat o tom, jestli by si jí kapitán John Terry vzal na svoje bedra, kdyby se hloupě nenechal vyloučit Drogba, ale k tomu nám možná víc napíše
Každopádně Terry v posledním pokutovým kopu poslal Van Der Sara na druhou stranu, otřel svou střelu na morkým trávníku v Moskvě, kde vydatně pršelo o tyč a míč zamířil mimo bránu. Kapitán Chelsea totiž v rozhodujícím okamžiku finále podklouzl a mezi úspěchem a neúspěchem jeho pokutovýho kopu rozhodlo možná 10 centimetrů. V tu chvíli se v pražským Sportbaru, kde bylo možná ke stovce fanoušků United, rozpoutalo naprostý peklo, protože v tu chvíli jsme sice nevyhráli (rosztřel byl 4:4 a pokračovalo se), ale každej v nás už věděl, co se stane dál. V tu chvíli se to stalo nevyhnutelným...
Anderson a Kalou v šestý sérii proměnili. Sedmou sérii úspěšně načal Giggs a pak se k penaltě postavil Anelka, kterýmu Van Der Sar naznačil, kam jí má kopnout. Znáte ten pocit, kdy vnitřně naprosto přesně víte, že se něco stane ještě předtím, než se to stane? Tak tady byl ten pocit silnej, i přes ty litry piva (v tu chvíli jsme byl dokonale střízlivej). Enfant terrible francouzskýho fotbalu golmanovi Manchesteru United vyhověl, ten chytil první penaltu finálový série a hned to byla ta rozhodující. My jsme v následujících několika minutách udělali ze Sportbaru alkoholovej bazén plnej střepů z toho, jak jsme naskákali na stoly a čekala nás hodně dlouhá středeční noc plná oslav.
Celý zápas zde
A tahle květnová noc v roce 2008 zůstává jedním ze dvou nejlepších zážitků, kteroý jsem jako fanoušek červenýho klubu z Manchesteru prožil. Slavit to sám, bylo by to parádní! Ale ve skupině stejně nadšených lidí, to byla ta přidaná hodnota, která z toho udělala něco nezapomenutelnýho.
S těma lidma jsme nakonec prožili ještě další dvě finále Ligy mistrů s Barcelonou v roce 2009 a 2011. Bohužel Barca tenkrát naprosto neměla konkurenci (byť fans Chelsea asi nebudou úplně souhlasit) a obě finále nás přehrála a zvítězila. I tak jsme si to ale po zápase vždycky nakonec užili. A protože z roku 2008 nemám žádnej záznam, přidám alespoň jedno video z roku 2009 (najdete jich víc, ale ono se není čím chlubit).
Omluvte kvalitu, ale ono možná lépe. :)