Přesně 3 dny po zatím největším úspěchu družiny Erika Ten Haga (vyřazení Barcelony z Europa Cup) čekalo Red Devils první finále od roku 2017 na domácí (anglické) scéně. Ve Wembley se o trofej měli střetnout s nepříjemným Newcastlem, pro který to byl ještě větší svátek, neb finále některé z domácích soutěží hráli po dlouhém čtvrtstoletí...
Man United se do finále prodrali přes Aston Villu (která ještě v 61. minutě na Old Trafford vedla 1:2, ale nakonec odešla poražena v poměru 4:2). V dalším kole přes Burnley (opět na Old Trafford v poměru 2:0). Ve čtvrtfinále si pak do třetice na domácí půdě poradili, tentokrát s Charltonem 3:0. A semifinálový dvojduel s Nottinghamem zvládli Rudí Ďáblové v celkovém součtu 5:0.
Do poslední bitvy o trofej tak nepochybně šli dobře naladěni (i díky povedenému čtvrtečnímu zápasu se slavnou Barcelonou), ale zároveň určitě unaveni. United totiž v tu chvíli zůstávali (jako jediný tým v Evropě) ve 4 soutěžích zároveň a to samozřejmě znamená, že odehráli nejvíc soutěžních utkání. Narozdíl od NUFC měli navíc na přípravu k finálovému zápasu jen dva dny (Newcastle se mohl připravovat celý týden) a i vzhledem k výsledkům družiny Eddieho Howe se dalo tušit, že k trofeji povede ještě dlouhá a trnitá cesta. Nejistý byl navíc i start nejlepšího střelce Manchesteru, Marcuse Rashforda, který poslední minuty duelu s Barcelonou (před vystřídáním), odkulhal. Pro fanoušky i hráče Newcastle United to taky byla obrovská příležitost oprášit "staré dobré časy", kdy pod taktovkou Allana Shearera proháněli nejlepší kluby Premier League. A tak není divu, že do Londýna přijelo ze severu Anglie podle některých zdrojů až 80 000 jejich fanoušků. Ti, co se nedostali na stadion, strávili zápas ve fanzóně...
Zápas tak sliboval napínavou podívanou, těsný výsledek a boj o každý centimetr hřiště. A já se přiznám, že jsem vzhledem k tomu nabitému programu, měl obavy. Bylo totiž nad slunce jasné, že mnoho gólů si diváci neužijí (stačí se podívat na defenzivní statistiky NUFC a zároveň ofenzivní statistiky MUFC) a že čím déle bude schopen Newcastle vzdorovat, tím těžší bude, je zlomit. Red Devils i Erik Ten Hag navíc trofej opravdu potřebovali. Manažer by si tím u fanoušků "koupil čas", hráči získali sebevědomí a klub by se konečně s optimismem (kterého si v posledních letech příliš neužil) mohl dívat vpřed...
Man United začali bez větších překvapení v sestavě:
De Gea, Dalot - Varane - Martinez - Shaw, Fred - Casemiro, Antony - Fernandes - Rashford, Weghorst
A ve vynikající atmosféře zápas začal sice bez větších šancí, ale za to ve velkém tempu a intenzitě. Newcastle se evidentně snažil tým z Manchesteru fyzicky unavit a už v 9. minutě se povedlo Saint Maximinovi vykoledovat žlutou kartu pro Dalota. Což značilo velké problémy na pravé straně hřiště.
i když NUFC víc drželi míč na svých kopačkách v úvodní čtvrthodině zápasu, první větší šanci zaznamenal na druhé straně Weghorst, který ale pálil přímo do Kariuse. V 17. minutě pak měl příležitost i brazilec Antony, ale ani jeho pokus nebyl dostatečně razantní na to, aby nadělal víc problémů.
United se viditelně rozhodli přenechat míč černobílým, bránit ze zabezpečené obrany a čekat na protiútoky. Oba týmy asi byli s úvodní půlhodinou relativně spokojené.
Po ní se ale ve Wembley začali dít věci. Nejprve Saint Maximin "vykoupal" na hranici malého vápna soupeře Dalota a jen díky pohotovému zákroky De Gey nešli Straky do vedení, aby minutu na to rozradostnil na druhé straně fanoušky Ďáblů svou hlavičkou po fantastickém rozehrání standartky Shawem, Casemiro! 1:0.
Za dalších 6 minut se poprvé v utkání k něčemu většímu odhodlal Marcus Rashford a bylo z toho vedení 2:0. Nejdřív naprosto brilantně přiťukl Weghorstovi u levé strany hřiště (na první dobrou jeho footwork není vidět, ale z opakovačky už bylo jasné, co udělal), potom ho za zády oběhl ke středu hřiště a nakonec cukl za obráncem vlevo, nechal si poslat míč zpátky a s notnou dávkou štěstí a za pomoci teče překonal Kariuse.
Newcastle se pak ještě do poločasu mohl vrátit do hry, ale Brunova hlavička z malého vápna mířila mimo bránu. A protože na druhé straně z protiútoku Weghorstovu ránu vyrazil konečky prstů gólman NUFC na roh, šlo se do šaten za stavu 2:0.
Erik Ten Hag přitom nehodlal riskovat vůbec nic. Pro jistotu stáhl Dalota, který měl celý poločas problémy se Saint Maximinem (plus žlutou kartu k tomu) a nahradil ho Aaronem Wan Bissakou. A ten se chytil znamenitě! Od té chvíle v podstatě nebylo šikovném křídelníkovi Strak slyšet. United si navíc pozorně strážili defenzivu a vyráželi do nebezpečných protiútoků, ze kterých hrozili v podstatě pokaždé. Jenže vždycky něco chybělo - přesnější přihrávka, krok, lepší střela. Viditelnou fyzickou únavu už možná doprovázela i ta mentální.
I NUFC byli 2-3x blízko tomu, aby ještě zápas zdramatizovali. Ke konci utkání například Murphyho dalekonosná střela, kterou De Gea tlačil mimo tři tyče očima. Ale neuspěl ani on, ani nikdo jiný v černobílém dresu. A tak mohl v 94. minutě přidat třešničku na dort Fernandes. Do otevřené obrany se z protiútoku vyřítila trojice Weghorst, Bruno a střídající Sancho. Bruno se rozhodl situaci řešit sám, naznačil střelu, udělal kličku obránci a místo přihrávky zvolil střelu, kterou ale Karius se štěstím vyrazil ramenem. United to ale mrzet nemuselo. Zápas v poklidu dohráli a dokráčeli si pro první trofej po téměř 6 letech!
Viditelně dojatý byl hlavně Wout Weghorst, pro kterého to byla ve 30 letech vůbec první trofej v profesionální kariéře
Trojice z Ajaxu triumf oslavila po svém
Muž, který za posledních několik měsíců otočil situaci v klubu doslova o 180 stupňů a jeho trenérský štáb
Oslavy z šatny
Nezbývá než doufat, že ještě jednu trofej United letos urvou. Byla by to po letech trápení konečně opravdu skvělá sezóna. A mám takový pocit, že se to nakonec podaří...
You've seen United now fuck off home