Je to zhruba dva týdny, kdy se českými médii prohnala (ty jo to jsem hodně zdramatizoval) zpráva o tom, že počítání kalorií je nesmysl. Článek vyšel na serveru novinky.cz a obsahoval citace odborníka na výživu Tima Spectora. Velmi ve zkratce tvrdí, že počítání kalorií nefunguje a že lidé by se měli zaměřit spíš na kvalitu potravin (ovoce, zelenina, bla bla bla) a v podstatě něco jako přerušovaný půst...
Já jsem si ale dnes ani tak nepřišel stěžovat na zjednodušující a zavádějící články z mainstreamu, protože jednak to už za mě udělali jiní (viz imv.cz), ale hlavně proto, že je to podle mě docela marnej boj (byť chápu, že někteří ho vést potřebují a musí). Já chci hlavně dnes psát o tom, jestli si kalorie sám počítám, nebo ne, a proč to tak činím. Poněvadž jestli si počítat nebo nepočítat kalorie, je imho dost o kontextu - kus od kusu, případ od případu... Každý jsme totiž nějak narostli (genetika), máme v sobě určitou žravost (což může být do velké míry dáno například prostředím, ve kterým jsme vyrostli) a máme taky nějaký představy a zkušenosti, který jsme životem nabili...
Já jsem se například musel ke svému nynějšímu (troufám si tvrdit už poměrně zdravému) vztahu k jídlu propracovat skrz nekonečnej koloběh různých stravovacích systémů. A není žádný velký tajemství, že od klasik typu vegetariánství, veganství, či nízkosacharidových diet, jsem prošel i velmi trnité cesty keto diet, či vitariánství. A tak dlouho jsem úporně toužil po tom Svatém grálu stravovacích režimů, až jsem byl naneštěstí vyslyšen a zřejmě i v důsledku svých měnících se návyků (a nepochybně řady dalších faktorů) jsem pro sebe vyfasoval bezlepkovou dietu (asi aby mi to nebylo líto, že jsem jí nevyzkoušel). To je ale jinej příběh a pojďme zpět k počítání kalorií, ať to zase není článek na celou obědovou pauzu...
Počítám si tedy kalorie?
Přiznám se, že ano.
Měl by (nebo snad musí) tak činit každý jedinec na planetě Země?
Ne, nemyslim si.
Já si kalorie (a makroživiny) počítám z velmi pragmatického důvodu. Od mala jsem štíhlý chlapec. Celý dětství jsem strávil běháním za míčem a kopáním do něj. A co do jídla jsem byl vybíravý. Navíc vykazuju lehké příznaky obsesivního chování - rozumějte, když mě něco chytne, mám nutkavou potřebu o tom zjistit/udělat všechno, co reálně zjistit/udělat jde, a to během co nejkratší možné doby. Takže když mi například trenér ze srandy řekl, že můj rekord v "nožičkách" (je to správně 
Bukowski prej sice někde plácnul (nebo taky vůbec ne a někdo si to vymyslel), že člověk má najít, co miluje a nechat se tím zabít, ale zase na druhou stranu úplně nespecifikoval věk, že jo? A já jsem ještě zdaleka nevykoumal všechno, co se například v pohybu vyzkoumat dá. Teda ne že by se mi to mohlo povést, ale minimálně se můžu pokusit!
Mno a abych se pokusit mohl, potřebuju to ještě nějakej čas vydržet a přežít. Jídlo a pití je přitom jedno z paliv, který mi to můžou umožnit. Pokud se teda spřátelíme. Na čemž pracuju a myslím, že se mi to poslední dobou celkem daří. A světe div se, váha a zapisování jídla mi v tom momentálně dost pomáhají. Protože si díky tomu uvědomuju, kolik paliva (kalorií) do sebe potřebuju dostat, abych efektivně fungoval. Já jsem totiž díky své obsesi "chronickej podžírač" (zkrátka a dobře mám tendenci přijímat méně kalorií, než vydám). Sport ve mně prostě nevyvolává potřebu jíst a tak konstantně žeru míň, než by bylo třeba. Co hůř, nemám ani pocit, že se to děje... A zřejmě v tom nebudu rozhodně sám, (viz Relative energy deficiency in sport). Což plyne i ze spousty přednášek (které jsem absolvoval) lidí, kteří dlouhodobě pracují nejen s amatérskými a hobby sportovci, ale i s těmi profesionálními... Není to evidentně nic ojedinělého. Byť by to mohlo svádět k tomu, že větší pálení kalorií (rozumějte sport) automaticky vede k větší žravosti. U někoho určitě jo, ale neplatí to zdaleka pro všechny.
Jenže jsme holt každý řešen jinak. A já jsem do vínku dostal jiné věci, než je zrovna "zdravý" vztah k jídlu. A byť to pro někoho zní asi zvláštně (předpokládám, že především pro ty z Vás, kteří prostě dlouhodobě bez problémů drží plus minus svoji optimální váhu na Váš dlouhodobý kalorický výdej a mají dlouhodobě slušné stravovací návyky, jídlo je pro ně nejen palivem, ale má pro ně i třeba jistej socio-kulturní rozsah), tak vězte, že ona to opravdu není samozřejmost. A že ne vždycky "trpí" problémy se stravovacími návyky jen lidé s nadváhou, nebo obezitou. Můžou to být i lidé, do kterých by to člověk nikdy neřekl.
Shazování nebo zlehčování jejich problémů navíc vůbec nic neřeší. A nic neřeší ani to, že se člověk vysměje, nebo úplně shodí jedno z možných řešení jejich problémů. A počítání kalorií jedním takovým řešením prostě je. Ať už se to někomu líbí, nebo ne. Je to reálná možnost, která není pro každého (ona z toho nakonec velmi snadno může být jen další obsese, která přeroste v to, že si člověk nemůže dát na návštěvě brambůrky, protože by mu to jednak mohlo nabourat kalorickej příjem a druhak neví, kolik jich reálně pozřel), ale je to použitelný a relevantní nástroj. A jako každý nástroj, se dá použít vhodně, nebo úplně blbě. A to jsme zase u toho kontextu...
Nakonec jeden ze vzácných dnů, kdy jsem se v Kalorických tabulkách trefil do zelených čísel. Teda ne že by to bylo nějak extra důležité, ale hezky to vypadá. :)
