Člověk má asi přirozenou tendenci vyhýbat se věcem, který mu nejdou a úplně ho nebaví. Leč nedá se svítit, v životě se potkáváme i se situacema, který nám nejsou příjemný a po chuti. Můžeme je sice oddálit, ale vyhnout se jim na 100% asi (určitě) nelze. A byť jim nechceme věnovat pozornost a čas, jednou jim budeme muset čelit. A co hůř, čím delší dobu si jich nevšímáme, tím horší bývají následky...
Ve cvičení si všímám podobnýho fenoménu.
Lidi, kteří jsou od přírody uvolněnější, se pokouší vyhýbat tenzi (napětí). Tanečnice se například rády protahují a inklinují k józe. Lidi, co naopak pracují manuálně, kopou lopatou do země a vozí/přenáší těžký věci, tíhnou ke crossfitu, gymům a cvičením s vysokou zátěží. Lidi, co pracují na vysokých postech pod tlakem, zase preferují vysoce intenzivní cvičení. Vytrvalci preferují vytrvalost a tak dále.
Většina z nás zkrátka inklinuje dělat to, co nám jde. Nebo minimálně to, na co jsme zvyklý. Otázka samozřejmě zní, jestli nám to současně prospívá a nebo by nám prospěl opak? A to jako všechno bude samozřejmě o kontextu, o individuálních případech. Leč já mám v obecný míře pocit, že práce na slabých místech je důležitej aspekt, kterej se podceňuje.
Troufám si například tvrdit, že ač každej člověk (kterej se teda osm a půl hodiny nepohybuje v prostředí, kde se zvedaj a přenášej tuny materiálu) může velmi profitovat ze silovýho tréninku (protože síla je absolutní fundament), jsou lidi, kteří by z něho mohli získat strašně moc. Pamatuju si, že ve svý krátký fotbalový kariéře jsem například nebyl žádnej rychlík. Nejsem k tomu vybavenej geneticky a i můj silovej základ byl velmi špatnej (spíš neexistující). Jsem ale vnímavej vůči prostoru, mám cit pro hru a šlo mi to technicky. Jenže když je fyzička daleko za technikou, člověk si na hřišti hru příliš neužívá. A fyzička a rychlost úzce souvisí se silou. Což bohužel pro mě pochopil až trenér v mých zhruba 13 letech, se kterým jsme poprvé (alespoň vzdáleně) přičuchli k něčemu, co vypadalo jako silovej trénink. Nejen, že jsme běhali, ale dělali jsme kliky, dřepy a jiný úplně základní cviky (a ani příliš dobře). Výsledkem asi po roční práci bylo, že jsem neztratil nic ze svých technických dovedností, ale poměrně brutálně (na moje tehdejší poměry) jsem zesílil a tím pádem zrychlil. Talent na hru jsem měl vždycky, ale bylo to podruhý v mý kariéře, kdy jsem cejtil, že v soutěži mezi vrstevníkama vyčnívám (poprvé to bylo na úplným startu, zhruba v osmi letech, kdy hlavním rozdílem mezi jednotlivýma klukama je dovednost s míčem, kde jsem dominoval).
Ač mě tenkrát dělat desítky a stovky opakování dřepů nebavilo, získal jsem díky tomu náskok a hru si užíval. A protože tahle zkušenost na mě měla poměrně zásadní vliv, hledám a pokoušim se rozvíjet svoje slabý místa dál (a že jich je!). Protože tušim, že se tam někde může skrývat poklad (a občas se i skutečně skrývá)...
Když zabrousíme trochu do (p)rehabilitační stránky takovýho procesu (upozorňuju, že ačkoliv skoro na všech kurzech je dnes přítomen fyzioterapeut a probírají se věci jako zranění/vývojová kineziologie, stále to ze mě zdaleka nedělá fyzioterapeuta, nebo doktora), řadě lidí by možná po zdravotní stránce prospěl dělat opak toho, co dělají většinu dne. Například bolest "karpálů" u člověka sedícího v pracovní době u kompu, to může bejt trochu jinej problém, než bolest stejnýho místa u člověka, co drží hodinu denně v ruce vrtačku. Jeden by mohl jít vstříc síle, druhej spíš napětí rozvolnit (což se nutně nevylučuje, ale o tom někdy potom, teď v rámci tématu zjednodušujme).
Proto je podle mýho skromnýho názoru dobrej nápad, proč se podívat nejen na svý silný stránky, ale i na svoje slabý. A i na těch pracovat. Všichni samozřejmě chceme přirozeně rozvinout to, co nám jde, protože v tom se zlepšujeme, to nás baví a naplňuje. Ale kdybychom řekněme třeba pětinu času věnovali i rozvinutí slabých míst, progres by mohl být ještě rychlejší. Ať už v souvislosti s tím, že si můžeme do jistý míry pomoct od budoucích problémů (jak se říká, řetěz je jen tak silnej, jako jeho nejslabší článek), tak v souvislosti s vlastní výkonností při naší hlavní činnosti.