Když se začne mluvit o létání letadlem, spousta lidí v životě neletěla. Mnoho z nich ani nechce, jelikož mají strach.
Tak schválně kolik z Vás se bojí létání, hm? Přitom se kdekoli dočtete, že letecká doprava je jedna z nejbezpečnějších. Dle mého názoru si to musí každý, aspoň jednou za život prožít.
Let do Manchesteru. Poznáte jestli se jedná o další letadlo nebo jen odraz?
Nevím jestli mi létání utkvělo v paměti už od malička, kdy maminka se mnou cestovala letadlem už v mých šesti měsících, a to dokonce devíti hodinový let z Kanady do České republiky. Prý při vzletu jsem vždy usnula a nikdo o mě v letadle ani nevěděl.
Nerozumím, když si dnes vzpomenu na děti v letadle, jak brečí, když se letadlo dostane do vzduchu.
Já už třeba od mých asi 13 let chtěla být letuška, vznášet se v oblacích, cestovat a poznávat spousty nových lidí. Bohužel můj sen se mi rozpadl v tu chvíli, když jsme se základní školou šli na exkurzi pracovního úřadu. Tak jsem ihned šáhla po letáčku profese letušky.
Zjištění, že požadují 170cm bylo pro mě zdrcují a mé sny šli v tu chvíli stranou.
Moje sestřička
Nicméně mám v Kanadě nevlastní sestru Kristinu, která je o 4 roky mladší než já. Společného máme pouze tátu.
No hádejte. Proč se o ní v článku vůbec zmiňuji? Ano, plní si moje sny a pracuje jako letuška. Přeju jí to.
Umí perfektně anglický, francouzský a český jazyk. Začala v menší letecké společnosti a létala pouze mezikontinentální lety.
A nyní?
Létá pro společnost Air Canada a může se pochlubit návštěvou třeba Japonska, Thajska, Itálie, Anglie, Francie, no a o americkém kontinentu se nechci radši ani zmiňovat. Snad je vám to jasné.
🤷♀ Tím, že žije v Kanadě, navštívila přes leteckou společnost místa jako Hawaii, Mexico, New York a spousty dalších států.
Liverpool John Lennon Airport
A teď zpátky k létání.
Ten pocit, když letadlo začne rolovat. Pak už čekáme na ranveji, až na nás přijde řada. Mezitím potkáváme zrovna přistávající nebo vzlétající boeingy. V tu chvíli už si říkám:
"Tak honem, já už chci taky". Jak na nás přijde řada, letadlo začne pouštět brzdy. Pomalu se rozjíždíme a následuje vzlet. "A je to tu." Ten pocit, kdy gravitace jde stranou. Srdce se rozbuší jako obrovský zvon a myšlenky se v tu chvíli nedokáží soustředit na nic jiného. Ten pocit je prostě nepopsatelný.
Brno, česká republika.
Z domů se stávají lego stavebnice, ale i tak se snažíte najít ten svůj domeček. Lidé už se úplně ztratily a pomalu mizí i auta na silnicích a dálnicích. Vše se ztrácí v dáli, až po chvíli vidíte jen načechrané obláčky. Hřejivé sluníčko, i když do teď jste stáli v dešti.
Nevím, jak to máte vy, ale v tu chvíli mě hned napadá se v těch nadýchaných, sněhobílých mráčcích převalovat.
Hned vytahuji telefon a snažím se zachytit tu krásu. No uznejte sami, není ta krajina z výšky prostě kouzelná?
Stejný let směr Manchester, nízkonákladovým letadlem.
Máte možnost vidět třeba i nádherný východ či západ slunce. Spousty zemí nad kterými zrovna letíte. Je jedno jestli pod vámi jsou tyčící se hory, z nichž některé vršky jsou obalené sněhem a jiné zas jen čerstvou zelení. Nebo letíte nad třpytícím se mořem odrážejícím paprsky slunce. Všechny ty pohledy si musíte užívat každým douškem.
Čínské pohoří Xi Shan, které se nachází kousek od města Peking.
Je ale pravda, že se nedá porovnat krátký nízkonákladový let, třeba jako je z Česka do Anglie, s letem mezikontinentálním.
Při letu nad oceánem je totiž vysoká pravděpodobnost turbulencí. Mluvím z vlastní zkušenosti, kdy při letu z pekingského letiště do indonéské Jakarty, jsem zažila turbulence s propadem i o několik set metrů. V tu chvíli i největší milovník létání jako já, dostane obrovský strach.
Stihly jsme potkat a vyfotit i Krtka a Pandu na letišti.
Zrovna bylo letadlo poloprázdné, a tak měl člověk možnost se chvíli natáhnout i přes dvě sedačky a spát. Měly jsme za sebou už přes 20 hodin cestování. To člověk ocení trochu spánku a natáhnuté nohy.
Najednou cítíte jen propady letadla a vidíte blikání světel, co upozorňují na to, aby jste si zapnuly pásy. Posadíte se a berete to s nadhledem do té doby než se letadlo propadne znova, a k tomu mnohem silněji než předtím. Najednou začíná ten špatný pocit.
Vůbec jsem si to neulehčila kouknutím z toho malého okénka. "A to zdůrazňuji, že bylo teprve kolem páté večer." Venku úplná tma. Najednou jsem měla pocit, že jsme vletěli do nějaké bouřky. Začala lehká panika. "Co teď?" Pomyslela jsem si. Kamarádka se stejně špatným pocitem najednou seděla vedle mě. Napadlo nás sledovat obrazovku kudy letíme. Letadlo se najednou stahovalo nad pevninu Taiwanu.
Po nějaké době se konečně zbudila další kamarádka, která letěla s námi a začala nás uklidňovat. "Co tady plašíte?" A vysvětlila, že jsme už poblíž rovníku, kde už v 5 večer je tma. To ani nevěříte, jaká to byla najednou úleva. Navíc turbulence ustáli. Chvíli poté začaly chodit letušky s večeří.
Věřte nebo ne, ale byla to po tom strachu, ta nejluxusnější večeře snad vůbec. :D
Večeře, které jsme se málem nedočkaly.
Nakonec nás pilot ve zdraví dopravil do Jakarty. Nás tedy ještě čekalo poslední jedno letadlo z Jakarty na ostrov Lombok v Indonésii, ale už se jednalo pouze o 2 hodiny letu. Navíc s dobrým pocitem, že už jsme skoro na místě.
Nabízel se nám také tento krásný pohled hory Rinjani na ostrově Lombok, což byla naše cílová destinace.
Huráááá.
Hora Rinjani, Lombok
Tady je odkaz na soutěž, díky které jsem článek napsala.
#cesky @godfish/soutez-2022