Někdy v květnu loňského roku jsem si lámal hlavu s dovolenou, kdy v červenci měly díky svátkům 5. a 6. vycházet 3 dny dovolené na 9 dnů volna. Zbývalo vymyslet, co podniknout, volil jsem mezi Slovinskem a italskými Dolomity. Po zběžném prohlédnutí jejich krás mě Dolomity přímo uchvátily! Pak nastala klasická situace, ze začátku nás mělo jet 8-9, zhruba týden před odjezdem jsme zbyli 3 😀 Nakonec se podařilo sehnat 2 další účastníky a tak jsme 2. července kolem sedmé hodiny večerní vyrazili vstříc 9dennímu horskému dobrodružství v Dolomitech.
Prvním cílem byla Marmolada, v italštině také Punta Penia - nejvyšší hora celých Dolomit, která se tyčí do výšky 3 343 metrů, nabízí úchvatné výhledy do okolí, její severní strana je pokryta ledovci a jižní strana je v podstatě kolmá stěna a také velká horolezecká výzva. My měli v plánu výstup severní stranou a měla to být také má první zkušenost na ledovci.
Do cíle jsme dorazili někdy kolem čtvrté ráno (blbec jsem odřídil celou cestu, ale když už jsem byl docela unavený, přišly skvělé serpentiny na rakousko-italské hranici, které jsem si prostě musel projet 😀), okamžitě nachystali spacáky, karimatky a do několika minut spali. Budík jsme měli nastavený na 6:30, takže jsme všehovšudy spali nějaké 2 hodiny. Pak už následoval ranní rituál v podobě kávy a ovesné kaše, přebalení batohů na výstup a mohli jsme vyrazit. Chtěli jsme jít takový okruh - nahoru ferratou Marmolada Westgrat Klettersteig a dolů po ledovci, čekalo nás tedy 5,8 km a necelých 1 500 m stoupání, dolů pak 4,3 km a necelých 1 300 m klesání.
Došli jsme až k chatě Rifugio Capanna al Ghiacciaio, kterou několik týdnů předtím strhla silná lavina a člověku běžely hlavou myšlenky, jak jsme proti síle přírody slabí a titěrní. Odtud jsme odbočili doprava na ledovec, po chvíli nasadili mačky a do rukou vzali cepíny a Peťa nás dle jeho slov vedl na ferratu, protože už tu jednou byl, stejně jako Milan. Dopadlo to tak, že jsme došli do kuloáru, zjistili, že ferrata je na druhé straně hřebene, který bychom museli přelézt po totálně rozbité skále a nám nezbývalo, než se potupně vrátit a dát se klasickou cestou přes ledovec, protože už bychom se pak už asi nestihli vrátit dolů před deštěm, který měl přijít k večeru. Nutno dodat, že jsme nastoupali a sešli i pár stovek zbytečných výškových metrů 😀 Pak se odpojil Honza, který neměl ani zkušenosti, ani fyzičku, navíc měl mokro v botách a tak zamířil k autu (o Honzovi a autě ještě uslyšíte 😀).
My pokračovali dále, s přibývajícími výškovými metry se šlo čím dál hůře, bylo strašné horko, stravovala nás žízeň a my nakonec pojídali i sníh, protože se nám nechtělo neustále zastavovat a sundávat batohy. Navíc jsme spali zhruba 2 hodiny, takže cesta nahoru byla docela peklo a dorazili jsme tam značně vyřízení, mě navíc dost bolela hlava a říkal jsem si, jestli mám nějakou začínající výškovou nemoc nebo co... Mimochodem, tohle byla moje druhá třítisícovka a i na první (Glödis, 3 206 m) jsem šel po 2 hodinách spánku, tehdy jsem si dokonce zvládl jen sklopit sedačku a usnul jsem za volantem 😃 Neskutečná panoramata nám ale vlila novou energii do žil (možná to bylo spíš to vrcholové pivo 😀), v chatce pod vrcholem, kterou spravuje jedna z dolomitských legend, Carlo Budel, a která je zásobována vrtulníkem, jsme si dali výbornou gulášovku a Paulaner v plechovce za 9 € a byli připraveni na cestu dolů 😀
Milan 😂
Když jsme slezli krátkou ferrátkou zpátky na ledovec, viděli jsme, že nějací Poláci, kteří šli na ledovec bez jakéhokoli vybavení, jen jedna slečna měla nesmeky, mají problémy. Po chvilce čekání jsme se rozhodli jít jim na pomoc, Peťa si Polku, která na konci ferraty uklouzla a málem sklouzla až na ledovec, kde by nedopadla vůbec dobře, uvázal na lano, protože byla tak rozklepaná, že by sama neudělala už ani krok, já jí ušlapával schody a v takovémto procesí jsme sešli až dolů ke zničené chatě.
Tady byl konečně signál a mně přišla SMS, že Honza mi zkoušel asi 8x volat. Já se v první chvíli zděsil, co se stalo, Honza mi pak do telefonu jen řekl, že už je dávno u auta a nemůže se dostat do kufru, což mi přišlo dost zvláštní. Po asi hodině jsme už za deště sešli zpátky k autu, kde jsem zjistil, že milý Honza zavřel do zavírání kufru popruh od batohu i s přezkou a málem mě trefil šlak. Naštěstí se to klukům podařilo nějak vyprostit a my tak měli k dispozici celý kufr. Pak jsme postavili stany, večer zakončili několika pivy v hospodě, kde jsme vymysleli, že zítřejší noc, vzhledem k hodně deštivému počasí, strávíme na druhé straně údolí v bivaku Bontadini, pak si uvařili večeří na vařiči a šli spát.
Ráno jsme nikam nespěchali, takže jsme se pořádně vyspali, vysušili věci, naskládali je do auta, které nechtělo moc chytnout, a přejeli na druhou stranu údolí, respektive přehrady. Odtud nás čekalo asi 2,5 km a 450 výškových metrů a cestu jsme si zpříjemnili kávou, pivem a chipsy v Rifugiu Padon. Bivak byl naštěstí prázdný a vypadal opravdu dobře, takže jsme dali chladit do jediné hroudy sněhu naše zásoby alkoholu, prozkoumali přilehlé tunely z první světové války, nechali Petra s Honzou na bivaku a s Milanem a Peťou vyrazili ještě dolů na chatu na točené.
Zase Milan 😂
Zakecali jsme se se 3 americkými vojáky, které ještě čekala cesta dolů k autu a do Cortiny na ubytování. Když jsme chtěli odcházet, volala na nás ještě servírka a dala nám na cestu ještě lahev dobrého červeného, jako pozornost podniku (je fakt, že za naše 2 návštěvy jsme jim tam udělali slušnou útratu 😀). A když jsme vylezli ven, tak šíleně se rozpršelo, že cestu nahoru k bivaku, která nám předtím trvala asi půl hodiny, jsme teď zvládli za 10 minut 😀
Pak jsme popili, pokecali a nastavili budík s tím, že druhý den půjdeme na východ slunce. Ráno jsme pak vylezli na vrchol jménem Mesolina (2 642 m) a musím uznat, že jsem zažil jen málo tak nádherných východů slunce - opravdu zlatým hřebem byl nádherně nasvícený masiv Marmolady na druhé straně údolí, bylo to prostě famózní 🙂
Pak už následovala jen snídaně, vysušení věcí, sestup k autu, chtěli jsme se přesunout do Misuriny, odkud jsme měli vyrazit na 3denní ferratový trek kolem Tre Cime.
