Poté, co jsme se vzpamatovali z oslavy konce TMB, vedly naše další kroky do Itálie, kde jsme měli v plánu absolvovat aklimatizační výstup na relativně jednoduchou čtyřtisícovku – Gran Paradiso. Tahle hora je unikátní v tom, že na vrcholku není kříž, ale socha Madonny, o to víc nás výstup na tuto horu lákal. Navíc se používá jako aklimatizační právě pro výstup na Mont Blanc.
Jen na vysvětlenou, aklimatizace je potřeba pro delší pobyt ve vysokých nadmořských výškách, tj. nad 3 000 m, kde je méně kyslíku a je potřeba na něj tělo připravit. Provádí se většinou tak, že člověk vystoupá nad tuto výšku a buď stejný den, nebo den následující (záleží samozřejmě na stavu a situaci) se vrátí pod 3 000 m. Tělo si tak zvykne na menší přísun kyslíku a snáze se s vysokou výškou následně vyrovná. Při jednodenních výstupech se aklimatizace většinou neprovádí.
Ráno jsme se sbalili a rozloučili s Danem, který sice chtěl jet s námi, ale na TMB si udělal něco s kolenem, tak jsme se domluvili, že zkusí nějaký jednodušší výšlap, třeba na Tête Rousse (chata pod Mont Blancem v cca 3 200 m) a dá nám vědět, jestli půjde na Mont Blanc nebo ne.
Následoval přesun přes Tunnel du Mont-Blanc, který vede přímo pod masivem Mont Blancu a už jen tato jízda byla docela zážitek. Jeho stavba trvala 13 let (1954 - 1967), měří přes 11 kilometrů, je v obrovské hloubce a má dokonce vlastní rádio. V celém tunelu se dá jet jen 70 km/h, je zde zákaz předjíždění a musí se udržovat rozestupy v délce minimálně 150 m. Netřeba dodávat, že každé porušení je sledováno kamerami a radary a údajně docela tvrdě postihováno. Jednorázový průjezd stojí 48 €, zpáteční, přičemž druhý průjezd musíte stihnout do 7 dnů, pak 59,80 €, z italské strany je pak vše o chlup dražší.
No nic, dost k tunelu, po výjezdu na italské straně jsme si připadali jako v jiném světě, tatam je mlha a ošklivé počasí z Francie, tady ještě pořád vládne léto a slunečné počasí, přitom je to jen „přes kopec“ 😊 Do našeho výchozího bodu - parkoviště u obce Le Breuil, pak přijíždíme chvilku před polednem. Balíme batohy a s lanem přehozeným přes větev stromu učíme Tomáše, jak po laně vyprusikovat z trhliny, kdyby do ní náhodou spadl. Sice je to takový rychlokurz a všechno by mělo být v pohodě, ale přece jen, jdeme na ledovec a jistota je jistota. Dnes máme v plánu cca 7 km a téměř 1 200 výškových metrů stoupání, protože chci v rámci aklimatizace přespat někde nad 3 000 m. Stoupání je docela kruté, ale po necelých 2 hodinách přicházíme k chatě Refuge Victor-Emmanuel II. Tady se nás obsluha snaží nasměrovat do winterraumu, kde už je docela dost lidí s guidy, ale my chceme spát podstatně výše. Říkáme si, aby náhodou pak třeba nevolali vrtulník, že jsme se nevrátili, a tak se nenápadně vytrácíme a stoupáme k našemu cíli, společně s námi jdou tři Poláci. Nakonec vybíráme skalisko na spaní ve zhruba 3 100 metrech a jdeme se projít ještě cca 150 metrů výš na ledovec, protože ve vyšších nadmořských výškách, pokud už nejste aklimatizovaní, není dobré usínat v nejvyšším bodě, kam ten den dojdete. Pak vaříme večeři, shlédneme opravdu nádherný západ slunce a jdeme spát s budíkem na třetí hodinu ranní, cílem je stihnout východ nahoře na hoře 😊
Následuje docela kruté probuzení do lehkého mrazíku, ale nedáme se odradit, vaříme snídani a balíme se. Po snídani a kávě pak nasazujeme mačky a vyrážíme vstříc posledním cca 900 výškovým metrům, které jsou rozloženy na 3 kilometry. Hned ze začátku nabíráme docela skluz, protože terén není tak jednoduchý, kromě sklonu svahu 40-50 % jdeme po skaliscích, na kterých co chvíli kloužeme a technicky to není úplně jednoduché. Postupně se začíná rozednívat a mně začíná být jasné, že východ nahoře nemáme šanci stihnout.
Asi 150 výškových metrů pod vrcholem pak začíná vycházet slunce, což je úžasná podívaná, protože je nebe úplně bez mráčku a výhledy fantastické, nicméně škoda, že jsme ho nestihli přímo z vrcholku.
Těsně pod vrcholem pak potkáváme Poláky, kteří už schází dolů a kteří, jelikož spali o dost výš, východ stihli. Po cca půl hodině se vyškrábeme pod vrchol, sundáváme mačky a batohy a jen tak nalehko vylézáme přímo k Madonně. Tady se mi na chvilku až zastaví dech, protože je to prostě… neskutečné! Všude, kam oko dohlédne, se tyčí bělostné a skalnaté vrcholky alpských štítů, k tomu je nádherně modro, na jedné straně je pod námi v údolí inverze a k tomu všemu ta nádherná socha. Musím se přiznat, že jsem dost naměkko 😊
Uděláme pár fotek a videí, já pak z kapsy vytahuju Lucku, tedy vlastně naše Lucyegg, jak to pojmenoval Dan a zjišťuju, že i když byla důkladně zabalená v toaleťáku, tak nepřežila kontakt pravděpodobně s mačkou 😀 Necháváme ji tedy na věčný odpočinek přímo pod Madonnou a já pak alespoň Lucce vzkazuju na video, že se omlouvám 😀 Milan s sebou na vrchol bral i pivo, ale jelikož mu není úplně hej, nemá odvahu ho otevřít 😀
Pak už následuje jen sestup, u chaty pak dáváme krátkou pauzu, Tomáš jde napřed, protože se mu chce strašně na záchod, já pak také ze stejného důvodu kmitám dolů, ale vždycky, když už je příhodné místo, zrovna někdo jde 😀 Dole v hospodě pak dáváme pivo a vymýšlíme, co dál, jestli nezkusit, i kvůli předpovědi, přebookovat chatu na Mont Blancu už na 25. nebo 26. a nejet dřív domů. Na chatu se po několika pokusech dovolám a konverzace je docela rychlá 😀:
Chata: „něco francouzsky“
Já: „Hello, do you speak English?“
Chata: „Oui“
Já: „Great, is that Goutter hut?“
Chata: „Oui“
Já: „Ok, perfect, we have booked a one-night stay from 27 to 28 for three people, can we rebook it on 25 or 26?“
Chata: „No“
Já: „Ok, thank you, bye.“
Chata: Pokládá telefon
Nakonec vymyslíme, že zajedeme do Aosty, dáme nějaké jídlo, vymyslíme na zbývající 2 dny nějaký program a ještě večer pojedeme zpátky do Le Breuil nebo někam jinam přespat, což následně přehodnocujeme na nocování v Aostě, protože Tomáš našel nějaké ubytování za asi 25 € pro všechny tři. V Aostě pak bereme útokem Lidl, kde nakupujeme nějaké jídlo na večer (a samozřejmě pivo 😀) a strašně se smějeme Tomášovi s jeho nákupem, kdy má plný koš instantního jídla, pizzu do mikrovlnky apod. 😀 Po cestě pak Tomáš zkouší kontaktovat naše ubytování, to ale nebere telefon. Přijíždíme na místo a tam… nic, respektive nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nás tu měli někde ubytovat 😀 Tomáš se ubytovatelům nakonec dovolá, ale ti evidentně umí pouze italsky, což řeší tím, že dává telefon k uchu nějaké procházející Italce, která zrovna umí anglicky 😀 Za pár minut se přiřítí v Peugeutu 206 chlapík, následuje scéna jako ze Slunce, seno, erotika, kdy na sebe gestikulujeme a děláme „E?“, „E?“, „Ee!“ 😂😂
Vyrážíme za ním a nakonec dorazíme na ubytování, které je opravdu super! Pán nám představuje svou manželku a z obou se vyklubou úplně perfektní lidi. Nakonec si uděláme výbornou večeři, dáme nějaké to pivo a valíme na kutě. S Milanem nás čeká ještě jedno úskalí, protože máme spát v manželské posteli, kde je ale jenom jedna peřina, tak si dělám srandu, že budeme mít hnízdečko lásky se vším všudy 😃 Nakonec přenechávám Milanovi peřinu, sám se zakryju přehozem na postel a za pár minut už oba spokojeně pochrupujeme.
