Po nějaké době opět navazuju na náš trek s 
Probouzím se někdy kolem sedmé, už je světlo, ale venku strašně prší, takže se domlouváme, že v tomhle nemá cenu balit věci a ještě na chvilku usínáme. Vzbudím se asi za půl hodiny a zjišťuju, že už neprší, tak se začínáme rychle hrabat ze spacáků, ale než vylezeme ven, tak začíná zase dost vydatně pršet. Nakonec se shodujeme, že nebudeme snídat, prostě se v nějaké mezeře co nejrychleji sbalíme a snídani dáme až u chaty Walter-Bonatti, která je sice asi 5 km, ale pořád lepší, než mít úplně promáčené věci. Mezitím vylezeme ze spacáků, sbalíme spacáky i karimatky a čekáme, než se aspoň na chvilku umoudří počasí a budeme moct sbalit i stan bez toho, aby byl úplně promáčený. Okénko opravdu přichází a za docela velkorysou půlhodinu se (kupodivu všichni 😀) stíháme sbalit a aspoň si vyčistit zuby. Lucka nevěřícně kouká na Milana, když háže na zem karimatku, pak dostává strašný záchvat smíchu a říká mu, že nejen, že si v tom hovně včera vyválel batoh a ruku, ale dneska si do něho hodí i karimatku 😂😂😂 My také dostáváme záchvat smíchu, ale po chvíli si uvědomujeme, že už musíme vyrazit, škoda, třeba by z hovnové trilogie byla sága a Milan by do svého milovaného hovna později i šlápl a možná si do něj i sedl 😂
No, žerty stranou, po pár stech metrech nám začíná docela vydatně pršet a foukat a i když procházíme určitě krásnou krajinou, kterou nám aspoň občas po kouscích odhalí skulina v mracích a mlze, nejde se vůbec dobře a cesta moc neubíhá. Na stráních pod i nad námi se pasou krávy, my si děláme srandu z Milana a po pár kilometrech předbíháme skupinku Američanů, kterou pak předbíháme ještě jednou, protože jsme kousek sešli z cesty 😂 a nakonec docela zmrzlí přicházíme k Refugiu Walter-Bonatti. Mají zavřeno, ale paní, i když ze začátku vypadá dost neústupně, nám říká, ať chvilku vydržíme, že nám udělá aspoň kávu a čaj. Mezitím děláme porůznu snídani, na záchodech doplňujeme vodu a bavíme se se dvěma staršími Američankami o trailech v USA, což je docela zajímavé povídání. Je tu i jeden kluk z Izraele a s Američankami se shodují, že je fajn zkrátit si cestu autobusem nebo lanovkou. No, nevím… Mezitím nám paní donáší objednané nápoje a my slastně popíjíme kávu a čaj a vůbec se nám odsud do toho deště, větru a zimy nechce, leč víme, že musíme. Ještě před odchodem kontrolujeme předpověď a víme, že dnes stany už nevysušíme, protože má pršet celý den a tak padne rozhodnutí spát dnes na nějakém ubytování, pod střechou, což je docela lákavá myšlenka, hlavně se začínám po těch v podstatě už šesti dnech těšit na sprchu 😃 Zkouším volat na chatu Le Peule ve Švýcarsku, ta je bohužel plná. Rozhlížíme se tedy dále a nakonec nacházíme volné ubytování v nějakém společném pokoji v La Fouly v hotelu Edelweiss.
Vyrážíme tedy dále směrem dolů do údolí, začíná pršet čím dál víc a když už scházíme do obce Arnuova Desot, začíná hřmít. Toho se docela leká Lucka, já se ji snažím uklidnit, že to je daleko a jsme mezi stromy, ne někde na hřebeni a že nám stejně nezbývá nic jiného, než pokračovat v cestě. Z Arnuova Desot začíná zase stoupání k chatě Refugio Elena, přestává pršet a dokonce se začíná trhat oblačnost, takže máme krásné výhledy na údolí a ledovec po levé straně, navíc ta atmosféra, kdy přes všechno plují majestátné mraky je prostě úžasná. Já stoupám k chatě, ostatní jsou někde za mnou, co chvilku zastavuju a fotím tu nádheru, na kterou se nemůžu vynadívat. Těsně před chatou vidím, jak směrem ke švýcarské hranici jde skupina spousty lidí a když se podívám lépe tak zjišťuju, že ta skupina jede na koních a říkám si, že proto asi byla chata na švýcarské straně plná.
V refugiu jsou příjemní jako prdel, tak dáváme pivo, kafe a nějaký koláč, který nebyl vůbec špatný. V jednu chvíli přichází jedna z Belgičanek, se kterými vyrazil předešlého dne Dan a ptá se nás, jestli v refugiu spíme, že Dan s její kamarádkou jsou asi 2 hodiny za ní a jestli jim u nás může nechat stan. Na to jí bohužel odpovídáme, že tady nespíme a 2 hodiny opravdu čekat nemůžeme. Ptá se tedy obsluhy, ta jí odvětí, že kvůli covidu tam stan nemůže nechat (kecy), nakonec se naštěstí domlouvá s lidmi, kteří tam spí a kteří stan předají. Nás pak doslova probodávají očima, kdy už vypadneme… Říkám si, že tenhle přístup obsluhy opravdu nechápu, chata je na hezkém místě, jídlo ani to pití nebylo špatné, ale takhle to úplně kazí dojem a necítím se tady vůbec příjemně. Vyrážíme tedy dál, do kopce, do sedla Grand Col Ferret ve výšce 2 537 m, které tvoří hranici mezi Itálií a Švýcarskem. Cesta je sice dost podmáčená a rozbitá od kopyt koní, kteří tudy prošli asi hodinu před námi, ale i přes tyto těžkosti vystoupáme po 2,5 km a skoro 500 výškových metrech za necelou hodinku do sedla a jsme rádi, že oblačnost vystoupila výš a my se můžeme kochat aspoň nějakými výhledy. Jak scházíme dolů, říkáme si, jak strašně se těšíme na noc pod střechou a hlavně na sprchu. Čeká nás však ještě 8,5 km a 950 výškových metrů klesání.
Procházíme kolem chaty Le Peule, kde už jsou ustájeni koně a zvědavě po nás otáčí hlavy, obdivujeme jurtu, která je postavená vedle chaty a když procházíme mezi dvěma řadami koní, kteří jsou k nám zády, říkáme si, abychom nedopadli jako ve Žhavých výstřelech 😀 Pod chatou se pasou krávy, které jsou zrovna svolávány domů, prochází kolem nás husím pochodem a zvědavě si nás prohlíží. Uděláme si pár fotek, protože krávy k Alpám prostě patří a v tomhle prostředí to je prostě nádhera, a pelášíme dál dolů.
Nakonec přicházíme na asfaltku a zjišťujeme, že po ní půjdeme až do cíle, což se mi dost nelíbí, protože v botách zase docela trpím, ale jelikož je všechno mokré, je blbost jít v ponožkách. Cesta po asfaltu je nekonečná, jediná motivace je ta sprcha, už úplně cítím tu teplou vodu a mýdlo na své kůži a to jediné mě drží v tempu. Konečně docházíme do La Fouly, nacházíme naše ubytování a jdeme na recepci. Paní se ptá, jestli jsme to my, kdo si ubytování rezervoval dnes po internetu, na což přitakáváme, paní řekne, ať ji následujeme ven, tak si říkáme, jestli tak smrdíme, že nás ani neubytují vevnitř 😀 Nakonec nás vede bočním vchodem do sušárny na boty a další věci, kde se jí ptáme, jestli si ještě můžeme dát večeři, na což nám říká, že ano, ale že bychom museli jít hned. Na to odvětíme, že to je perfektní, že hned budeme v jídelně. Ještě roztahujeme tropika od stanů, dáváme sušit boty a po odnesení batohů na pokoj spěcháme na večeři. Vcházíme do jídelny, kde na nás všichni koukají, po chvilce přibíhá paní z recepce a se slovy „No, no, no, no“ nás táhne na druhý konec hotelu, kde už je pro nás prostřeno 😀 My si z toho děláme srandu, že asi tak smrdíme, že nemůžeme sedět s ostatními 😀 Jak se usadíme, můj nos mi začíná říkat, že asi fakt smrdíme a se smíchem říkám ostatním, že nevím, jestli tak smrdím já nebo oni, holt 4 noci venku a umývání jen vlhčákama zanechalo svoje stopy 😀 Večeře byla fantastická, dali jsme i nějaké to pivo a pak přichází na řadu ten vytoužený moment – sprcha! Jako gentleman si říkám, že by měla jít první Lucka, ta se k tomu ale nějak nemá, mně se nechce čekat a tak jdu nakonec jako první já. Nevím, k čemu bych to přirovnal, ale v životě jsem moc tak slastných chvilek nezažil 😀😀 Ostatní zatím perou v umyvadlech nějaké věci a pak jdou postupně do sprchy taky. Na pokoji pak rozkládáme další věci na sušení a s Mildou si říkáme, že zajdeme ještě dolů na pivo. Když se konečně vyprdolíme, zjistíme, že dole už je zavřeno, tak jdeme zklamaně zpátky, ještě prohodíme pár slov s kluky z Izraele, se kterými sdílíme pokoj a nakonec uléháme do postele, která je tvořena 2 matracemi na sobě. Sice mi to chvilku trvá, ale nakonec usínám a budím se až ráno.