Docela velkou část noci jsem strávil koukáním na hvězdy a přemýšlením (jo, rozchod mě vzhledem k okolnostem docela vzal) a ráno jsem se vzbudil trošku jak přejetý. Pobavil mě ale pohled na Tomášovo tarppončo, které měl prazvláštně postavené a nahoře měl útvar připomínající pánské přirození 😀
Vysoukal jsem se ze spacáku a žďáráku, zašel k potoku pro vodu a začal vařit snídani. Mezitím se začali probírat i ostatní, tak jsme se zdravili a sdělovali si dojmy z první noci. Pak jsme absolvovali ranní zasedání na prazvláštním záchodě, který se zasypával pilinami 😀 Taky jsem si hned ráno preventivně zavázal obinadlem koleno, aby co nejmíň bolelo a říkal si, že pokud to nepůjde, tak se asi budu muset vrátit k autu… I když jsme vstávali kolem osmé, tak jsme vyrazili až chvilku před desátou (taky se většinou nebalím nijak extra rychle, ale z tohohle jsem trochu rostl 😀) a slunce už docela pražilo, takže jsem po pár desítkách metrů shazoval bundu a dál šel jen v kraťasech a tričku. Po necelých 6 kilometrech jsme došli do Col du Bonhomme, odkud byl krásný výhled jak na masiv Mont Blancu, tak na vrcholky na druhé straně. Udělali jsme si tady zastávku a jelikož sem svítilo slunce a příjemně pofukovalo, Dan a já jsme to využili k vysušení stanů (já bych vlastně ani nemusel nic vysoušet, kdyby v něm nespala Lucka, jo, zas to vytahuju 😀).
Následovalo stoupání do nejvyššího bodu toho dne a, společně s Fenêtre d'Arpette ve Švýcarsku, i celé Tour, sedla Col des Fours (2 665 m). Odtud nás čekalo asi 900 m klesání do vesničky La Ville des Glaciers, což v překladu znamená vesnice ledovců. Mě už kolena bolela jako čert, tak jsem si je zase převázal (už obě) a navíc musel poprosit Tomáše o půjčení hůlek (hůlky měl i Milan, ale ten ty sestupy těžko snáší i se zdravými koleny) a říkal si, že je to v prdeli a Tour pro mě asi končí… Následoval dost nepříjemný sestup, kdy jsme na 5,5 kilometrech sestoupali skoro 900 výškových metrů a i když by mi to normálně zabralo maximálně hodinu a půl, nakonec jsme to šli minimálně o hodinu déle (skoro přesně podle mapy.cz, u kterých ale nikdy nechápu, jak ten čas počítají 😀). Po cestě byly aspoň úžasné výhledy a nakonec jsme po strastiplné cestě úspěšně sešli do vesnice ledovců.
Odtud nás čekalo stoupání k chatě Refuge des Mottets, kde měli strašně roztomilou dvojici – koníka s oslíkem 😊 Tady jsme si dali sice malou, ale vážně dobrou večeři v podobě francouzského sýra s výborným pečivem a Tomáš jako jediný ještě stihl palačinku (a dojedl se paštikou se zbytkem mého a Lucčina chleba - chápete správně, Tomáš byl tak trochu škrt a ještě to bude gradovat 😀). No a samozřejmě jsme dali taky pivo, ať se nám lépe jde do kopce 😀 Naproti u stolu seděli rodiče, kteří šli zhruba polovinu Tour na 5 dnů s asi 3letou holčičkou a s Luckou jsme se shodli, že takhle si jednou představujeme cestování s dětma, jen zbývá najít k tomu toho pravýho magora/magorku 😀 Dan nám tady řekl, že přespí někde kousek od refugia ve stanu, my se rozhodli, i když přespání tady bylo hodně lákavé a začalo se smrákat, vystoupat ještě do 2 500 m do sedla Col de la Seigne na francouzsko-italské hranici, protože podle předpovědi mělo být v noci i druhý den ráno krásně a my si chtěli užít východ slunce. No a zbývá dodat, že do sedla to bylo ještě 4,5 km a skoro 700 výškových metrů 😀
My však neztráceli odhodlání, Lucka teda trochu jo, ale neustále jsme ji po cestě povzbuzovali (a dělali si z ní srandu 😀), a tak jsme po necelých 2 hodinách došli do našeho cíle. Foukalo tu jako prase, navíc Lucka, která šla na záchod, přišla s tím, že tady spát nebude, že tam viděla medvědí hovno (zrovna ten den jsme se bavili, jestli tady žijí medvědi a já říkal, že určitě jo 😀). My ale na Lucčiny rady nebrali moc ohled (pak se ukázalo, že to bylo jen rozmázlé hovínko od krávy - nesmrdělo po pepři a nebyly v něm rolničky 😀) a vydali se hledat místo na spaní. Tomáš šel pořád níž a níž a pořád hlásil (asi pětkrát), že má super místo na spaní. Nám se ale dolů nechtělo, pořád jsme slídili po okolí až jsme skoro ve stejný okamžik s Mildou uviděli kousek od nás prosvítat měsíční svit takovým jakoby okýnkem a když jsme přišli blíž, ukázalo se, že tam jsou kamenné základy nějaké budovy, kde budeme ideálně schovaní před větrem. Na Lucčiny protesty ohledně medvědů ani na Tomášovo ideální místo asi 100 výškových metrů pod námi jsme nedali a rozhodli se utábořit tady. I když to tam nebylo nejčistší (nechápu, proč má někdo potřebu kadit zrovna sem, když kolem je spousta skalisek), udělali jsme si tady docela pohodlí, začali vařit (já si poprvé dal své domácí sušené chilli con carne), otevřeli Jägera a zbytek vína z předešlého večera 😀 a asi 2 hodiny kecali.
Pak jsme se uložili ke spánku a dělali si z Lucky srandu, že se stanem prohloupila, že měla spát pod širákem, protože jsou krásně vidět hvězdy – a ty byly vidět opravdu nádherně. Zase mi kvůli chmurným myšlenkám trochu trvalo usnout, ale nakonec jsem i přes to a taky přes bolest kolenou usnul spánkem spravedlivých a těšil se na další den, kdy jsme měli vstoupit do Itálie a absolvovat údajně nejkrásnější část celé Tour.
Jo a jinak, pokud budu někdy na nějaké fotce, tak se většinou tlemím jako debil (viz foto v článku), ale jinak vypadám víceméně normálně 😀